Italické jazyky
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Italické jazyky je skupina mrtvých centumových indoevropských jazyků, kterými se ve starověku mluvilo na Apeninském poloostrově. Nejznámějším italickým jazykem byla latina, kterou zřejmě hovořili Italikové a pozdějí Římané a z níž se později vyvinuly dnešní románské jazyky.
[editovat] Dělení
- oskijsko-umbrijské jazyky
- oskijština
- umbrijské jazyky
- umbrijština
- volskijština
- ekvijština
- marsijština
- jihopicénština
- latinsko-faliskijské jazyky
- faliskijština
- latina
 |
Tento lingvistický článek je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. |
| Indoevropská jazyková rodina |
|---|
| anatolské | indoíránské | řečtina | italické (románské) | keltské | germánské | arménština | tocharské | balto-slovanské (baltské | slovanské) | albánština | illyrské | venétština | liburnština | messapština | frygijština | paionština | thrákština | dákština | antická makedonština | ligurština |
