Infinitiv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Infinitiv je neurčitý způsob slovesa (dříve též neurčitek), který se nečasuje, tj. nevyjadřuje osobu, číslo, způsob a čas. Pokládá se za základní tvar slovesa, který je uváděn ve slovnících.

Některé jazyky, jako např. arabština, bulharština, makedonština a moderní řečtina, infitiv nemají, a musejí ho tedy vyjadřovat opisně.

Infinitiv sice nevyjadřuje všechny mluvnické kategorie sloves, má schopnost však vyjadřovat např. slovesný rod - infinitiv aktivní (např. vidět) x pasivní (být viděn) - dále vid (psát x napsat). V některých jazycích existují infinitivy pro různé časy, např. v angličtině infinitiv minulý, který se používá pro děj, který začal nebo proběhl před jiným dějem.

Obsah

1 Použití infinitivu
2 V češtině
3 V jiných jazycích
- 3.1 Ostatní slovanské jazyky
- 3.2 Angličtina

[editovat] Použití infinitivu

Infinitivy mají v různých jazycích různé využití. Mohou to být:

tvoření složených časů a způsobů - např. budoucí čas v češtině (budu dělat);

krácení větných konstrukcí, nahrazení vedlejší věty (např. Viděl jsem ho psát dopis místo Viděl jsem, jak píše dopis). V češtině je toto využití méně běžné než např. v angličtině;

po způsobových a neplnovýznamových slovesech (chci to udělat, umím plavat);

citační forma slovesa, používaná ve slovnících.

[editovat] V češtině

V češtině se infinitiv tvoří koncovkou -t (dělat, moct, říct), případně -ti. Tvary na -ti (u sloves jako říci, moci se tvoří přidáním -i) jsou však dnes považovány za knižní.

[editovat] V jiných jazycích

[editovat] Ostatní slovanské jazyky

Infinitiv v ruštině končí na -ť (ть), kterému obvykle předchází samohláska; některá slovesa změnila ť na č' (чь), např. *могть → мочь (moci). Méně často též -ti (ти), např. идти (jít).

V polštině končí infinitiv na -ć (odpovídá v češtině ť).

Ve slovenštině končí infinitiv na -ť.

V bulharštině a makedonštině infinitiv není a vyjadřuje se opisně pomocí částice да a slovesa v přítomném čase ( např. bulh. искаш да купиш = chceš koupit). Ve slovnících se udává 1. osoba jednotného čísla přítomného času. V srbštině sice infinitiv oficiálně existuje, ale přestává se používat.