Fejeton
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fejeton (z franc. feuilleton respektive Feuille [fej] = lístek), resp. poznámka pod čarou, u nás tzv. podčárník, je specifický publicistický žánr, obvykle používaný v tisku.
Pojem fejeton je žánrovým označením pro nový literárně publicistický útvar, který vznikl a rozvinul se na místě novinových fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou formou, zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma, často o několika volně spojených tématech. Napsán je lehkým zábavným slohem, mnohdy satiricky komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc.
V západních zemích se dnes názvu fejeton používá pro celou třeba mnohostránkovou přílohu periodika, nebo kulturní a společenskou část, která přináší mimo zpráv především krátké literární žánry, jako beletristické příspěvky, recenze, větší kritiky uměleckých děl aktuální úvahy, eseje či krátká vědecká pojednání, nebo cestopisné stati.
Obsah |
[editovat] Historie
Lístek pro to, že původně tak byla označována zvláštní literární příloha novin, vkládaná právě jako volný lístek. Nejznámější takovou přílohou je Das Neuste aus dem Reiche des Witzes (německy Nejnovější z říše vtipu), jejímž autorem je Lessing a která vycházela v polovině osmnáctého století v listě Wossische Zeitung.
Poznámka pod čarou od roku 1800, kdy začal J. Geoffroy v pařížském listě Journal des Débats (francouzsky Den debat) otiskovat své divadelní referáty na spodní části stránky. Aby je oddělil od zpravodajské části listu, vkládal před ně výraznou grafickou linku a odtud také vznikl český výraz podčárník.
Tento oddělený kousek kultury a společenských informací v denním tisku se stal běžnou součástí tiskovin a později v něm vycházely i romány (román-fejeton).
[editovat] Román-fejeton
Romány, vydávané v periodicích na pokračování, které byly umísťovány pod tlustou čarou, na místě obvyklém pro fejetony, se vyznačují řadou technik, které mají zvýšit dějovou napínavost.
Poprvé byl takto otišťován pikareskní román Život Lazarilla z Tormesu v listě Siécle (francouzsky Století) roku 1836 a hned po něm Stará panna od Honoré de Balzaca. Již přímo pro potřeby žurnálu Journal des Débats byl psán pátý díl Souliéových Pamětí Ďáblových. Další autoři potom, mimo jiné Honoré de Balzac'Balzac, Musset, Sandová a další, navázali na vzniklou tradici a psali po potřeby deníků.
Hlavním představitelem a tvůrcem je Eugène Sue, který ve své tvorbě také ustálil zvláštní rysy žánru, dané zaměřením na široký okruh obyvatelstva i zvýraznění sociálního aspektu dobrodružné tématiky (čerpající z černého románu a hrůzostrašného románu).
Po revolučním roce 1848 už takřka zmizí z povrchu zemského a jeho principy se ojediněle uplatňují například u Dostojevského Uražených, které psal na pokračování bez představy, co bude následovat. Z české literatury pak například u Karla Čapka v Továrně na absolutno.
[editovat] Autoři
K známým zahraničním fejetonistům patřili Victor Hugo, Heinrich Heine, Théophile Gautier, Charles Augustin Sainte-Beuve (Causeries de lundi).
Z domácích jsou to především Jan Neruda (Žerty, hravé i dravé), Karel Poláček a Karel Čapek.
Mezi současné české fejetonisty patří Ludvík Vaculík, Rudolf Křesťan, Jindřiška Smetanová nebo Karel Kyncl.
[editovat] Zdroje
- Osvaldová, Halada, Praktická encyklopedie žurnalistiky
- Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Slovník literární teorie
 |
Podobné články obsahuje: |
