Elfriede Jelinek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Elfriede Jelinek (* 20. října 1946 Mürzzuschlag, Štýrsko) je rakouská spisovatelka, která žije ve Vídni a Mnichově. V roce 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu za „hudební vliv hlasů a protihlasů v románech a dramatech, pomocí kterého jedninečným způsobem odkrývá absurditu a nutkavou sílu sociálních klišé“.

[editovat] Život

Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Elfriede Jelinek se narodila roku 1946 v Mürzzuschlagu. Její matka Olga, rozená Buchner, pochází z vídeňského měšťanstva. Její otec Friedrich Jelinek je chemik židovsko-českého původu. Jeho „válce prospěšné“ zaměstnání ho uchránilo pronásledování nacistickým režimem; byl donucen pracovat u zbrojního průmyslu. Friedrich Jelinek onemocněl v padesátých letech psychickou chorobou, která se v šedesátých letech neustále zhoršovala. Zemřel v roce 1969 na psychiatrické klinice.

O vzdělání dcery se starala matka. Jelinek chodila do katolické školky a poté do klášterní školy, kterou pociťovala jako velmi omezující. Její nápadný neklid ji přivedl na radu sester na dětskou psychiatrii, ačkoliv bylo její chování z lékařského hlediska v normálu. Nehledě k tomu, plánovala pro ni matka kariéru zázračného dítěte, a Jelinek dostávala v hudební škole hodiny klavíru, kytary, flétny a houslí. Ve 13 letech byla přijata na konzervatoř ve Vídni ke studiu varhan, klavíru a příčné flétny. Paralelně k tomu absolvovala veřejné gymnázium.

Po maturitě se poprvé psychicky zhroutila, avšak přesto se zapsala ke studiu dějin umění a divadelní vědy, které však musela roku 1967 kvůli očním problémům přerušit a strávit rok doma v naprosté izolaci. Během této doby začala psát; její první básně byly otištěny v časopisech a v malém nákladu vydány. Její první román bukolit (1968) však nevyšel až do roku 1979. Po smrti svého otce se začala zotavovat; angažovala se v hnutí roku 1968.

Roku 1971 složila zkoušku z varhan na konzervatoři. Rozhodující vliv na její další literární vývoj mělo seznámení s teoriemi Rolanda Barthese, které zpracovala v eseji die endlose unschuldigkeit (nekonečná nevinnost). V roce 1972 bydlela se spisovatelem Gertem Loschützem v Berlíně, ale po roce se vrátila zpět do Vídně. Roku 1974 vstoupila do Komunistické strany Rakouska (Kommunistische Partei Österreichs, KPÖ). Ve stejném roce se vdala za Gottfrieda Hüngsberga, který psal v té době filmovou hudbu, avšak od poloviny semdesátých let pracuje jako informatik v Mnichově.

Od svatby žije Elfriede Jelinek střídavě ve Vídni a v Mnichově. Zlom v její literární kariéře přišel roku 1975 s románem die Liebhaberinnen (Milenky), marxisticko-feministickou karikaturou vlasteneckých románů. Především v semdesátých letech vznikalo množství rozhlasových her; na počátku 80. let vznikli Ausgesperrten, nejdříve jako rozhlasová hra, pak jako román a nakonec jako film.

Jelinek vyvolala skandál roku 1983 uvedením hry Burgtheater. Drama se zabývá neochotou vypořádat se s nacistickou nacistickou minulostí v Rakousku. Ve stejném roce vychází román Pianistka (Die Klavierspielerin).

Další výjimečné dílo je bestseller Lust (Chtíč), ve kterém se Jelinek vypořádává s feministickou debatou o pornografii v osmdesátých letech.

1991 vystoupila Jelinek z KPÖ.

Divadelní hře Raststätte (Motorest) se dostalo podobného přijetí jako Chtíči a osobní útoky na volebních plakátech strany FPÖ přiměly Jelinek v roce 1995 k odchodu z rakouské veřejnosti a k zákazu uvádění jejích děl.

Návrat na divadelní scénu znamenalo uvedení hry Sportstück roku 1998, avšak opětovný zákaz následoval v roce 2000 kvůli politické situaci v Rakousku (do vlády se dostává ultrapravicová FPÖ). Jiné její texty se vztahují přímo k aktuální politice v Rakousku, například protivládní Das Lebewohl. Ein Heider-Monolog. V textové montáži Ich liebe Österreich(Miluji Rakousko) kritizovala azylovou politiku. V roce 2003 mělo premiéru hudební dílo „Lost Highway“ Olgy Neuwirthové, ke kterému napsala Elfriede Jelinek libreto.

[editovat] Literární ocenění

V roce 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu (první v dějinách rakouské literatury vůbec, nepočítáme-li Nobelovu cenu z roku 1981, kterou získal Elias Canetti, rakousko-britský autor píšící výhradně německy) a v Praze také Cenu Franze Kafky.