Druhá křížová výprava
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Druhá křížová výprava byla vyhlášena papežem Evženem III. roku 1146 jako reakce na dobytí Edessy seldžuckým vládcem Zengím. Její účastníci směřovali nejen do Svaté země, kde nedosáhli žádného úspěchu, ale také na Pyrenejský poloostrov, kde byli mnohem úspěšnější, a na území Polabských Slovanů.
Obsah |
[editovat] Příčiny vyhlášení druhé křížové výpravy
Roku 1144 dobyl Imád ad-Dín Zengí, seldžucký vládce Mosulu a Aleppa, jehož moc stále vzrůstala, křižácké hrabství Edessu. Úspěšná ofenzíva tureckého panovníka měla dále směřovat proti Damašku, který rovněž ovládali Seldžukové. V září 1146 byl však „al-malik al-mansúr“ – vítězný král, jak Zengího muslimové po úspěchu u Edessy nazývali, zavražděn. Jeho prakticky nezávislý stát si mezi sebou rozdělili synové zavražděného. Jednota, již Zengí nastolil v části muslimského světa, vzala sice zasvé, nicméně nový vládce Aleppa Núr ad-Dín navázal na otcovy úspěchy a brzy začal významně upevňovat svoje pozice. Ještě koncem roku 1146 zničil křižácké vojsko hraběte Jocelina, které se pokusilo o znovudobytí Edessy.
Antiochijský kníže Raimond z Poitiers ohroženému edesskému hrabství nepomohl, pochopil však, jaké nebezpečí hrozí jeho vlastnímu knížectví. Po dobytí Edessy odcestoval okamžitě do Konstantinopole, aby složil císaři Manuelovi I. požadovaný lenní hold a požádal ho o pomoc. Současně putovali antiochijští a jeruzalémští vyslanci do západní Evropy. Zpráva o dobytí Edessy ohromila především panovnické dvory a církevní kruhy. Úmysl uspořádat novou kruciátu se pravděpodobně zrodil nezávisle na několika místech. Koncem roku 1145 vydal papež Evžen III. bulu, jíž vyzýval k tažení do Svaté země francouzský dvůr a šlechtu. Necelý měsíc poté ohlásil francouzský král Ludvík VII., že je připraven vydat se na křížovou výpravu, a roku 1146 se shodně vyslovilo také francouzské rytířstvo. Organizace výpravy se na základě papežova pověření ujal významný církevní prelát opat z Clairvaux Bernard. Jeho plamenné apelování k účasti v boji proti nevěřícím dosahovalo podstatně vyšší úrovně než agitace pro první křížovou výpravu. Při druhém tažení prakticky chyběla vystoupení lidových kazatelů a také masová účast prostých křižáků – poutníků. O sociálním původu účastníků svědčí mimo jiné zájem nejvýznamnějších evropských panovníků a výkvětu francouzské šlechty. Koncem roku 1146 se Bernardovi podařilo získat pro výpravu římského krále Konráda III. Společně s ním se na tažení připravoval český kníže Vladislav II. (1140-1172) a mnoho říšských knížat.
Rozhodnutí panovníků bylo nepochybně motivováno mocenskými poměry v Evropě i vnitropolitickou situací jejich říší. Ochranu francouzskému království pro dobu jeho nepřítomnosti zaručil Ludvíkovi VII. přímo Svatý stolec a správou země pověřil věrného kapetovského diplomata opata ze Saint-Denis Sugera. To znamenalo vzhledem k vnitřním komplikacím v počátečním období Ludvíkovy vlády posílení ústřední moci a prestiže trůnu a stalo se potvrzením, že spojenectví mezi pařížským dvorem a papežskou kurií pokračuje. Konrádova vláda v říši procházela v té době vnitřní i vnější krizí. Na antinormanskou alianci s Byzancí, která byla roku 1146 ještě posílena sňatkem císaře Manuela I. s Konrádovou švagrovou Berthou ze Sulzbachu, odpověděl král obojí Sicílie Roger II. zorganizováním vlastního obranného systému, jenž zahrnoval Ludvíka VII., uherského krále Gézu II., který vedl s Byzancí boj o Dalmácii, a bavorského a saského vévodu Jindřicha Lva z rodu Welfů. Přestože Roger zpočátku přislíbil svoji účast na připravované kruciátě, ztratil brzy zájem a roku 1146 zahájil dobytím ostrova Korfu expanzi proti Byzanci. Dále vyplenil ostrov Kefallénii a pronikl až ke Korintu, Thébám a na Eubóiu, a poškodil tak Byzanc v době, kdy se její vojska soustřeďovala na východě říše. V italském prostředí mělo vyhlášení křížové výpravy tentokrát všeobecně menší ohlas. Například Janov získal papežský dispens od účasti na výpravě s tím, že bude bojovat proti nevěřícím na Pyrenejském poloostrově.
V říši předcházelo zahájení tažení na jaře 1147 vyhlášení zemského míru, který zklidnil situaci a odvrátil hrozící vnitropolitickou konfrontaci. Frankfurtský sněm, kde byl proklamován, učinil ohledně druhé kruciáty ještě jedno významné rozhodnutí, uspořádat současně křížovou výpravu proti nevěřícím – pohanům na východním pomezí říše. Bernard z Clairvaux, který se sněmovního jednání osobně účastnil, možnost bojovat za křesťanskou víru také jinde než ve Svaté zemi schválil.
[editovat] Průběh výpravy
Druhé tažení do Svaté země zahájili křižáci na jaře 1147. Vojska obou králů táhla evropským územím po souši, současně vyplula z Anglie třetí skupina, která se skládala především z neurozených anglických, normanských a nizozemských bojovníků. Křižáčtí účastníci této expedice se cestou vylodili na portugalském pobřeží a na prosbu jednoho z místních biskupů pomohli králi Alfonsovi I. Dobyvateli při dobývání Lisabonu, jenž byl hlavním centrem moci muslimů na západě Pyrenejského poloostrova. Paradoxně se tato událost stala největším úspěchem, kterého válečníci během druhé kruciáty dosáhli. Přestože Konrád III. slíbil před vstupem na byzantské teritorium svému spojenci a příbuznému Manuelovi I., že jeho vojsko nepodnikne nic proti Byzanci a jejím obyvatelům, dopouštěli se křižáci blížící se ke Konstantinopoli stále více plenění. V důsledku toho se vztahy mezi panovníky rychle zhoršovaly. Stejné napětí panovalo od příchodu francouzských rytířů mezi nimi a německými bojovníky. V době, kdy se Francouzi teprve začali přepravovat do Malé Asie, se Konrád vydal na další cestu. Navzdory radám Manuela I., který mu doporučoval zvolit trasu vedoucí podél pobřeží, jež byla sice delší, ale kontrolovala ji Byzanc, táhl stejně jako účastníci první křížové výpravy maloasijským vnitrozemím. U Dorylaia čekalo na vyhladovělé a unavené křižáky seldžucké vojsko, jemuž padla za oběť větší část Konrádových bojovníků. Ti, kteří přežili, se s vypětím sil vrátili k Nikáii. Někteří se poté spojili s Francouzi, ostatní, mezi nimi také české oddíly vedené knížetem Vladislavem II., zamířili domů. Ludvíkovo vojsko se po pobřeží dostalo až k Efesu, poté se však obrátilo do vnitrozemí a putovalo v zimních měsících jen těžko schůdnými horskými průsmyky na jižní pobřeží. Řada křižáků nalezla na této strastiplné cestě svoji smrt, mnozí se rozhodli vrátit do Evropy.
Počátkem roku 1148 dorazili křižáci do byzantského města Attaleie (dnes Antalya) a Ludvík se rozhodl pokračovat dále po moři. Nedlouho nato se vylodil se svým doprovodem u břehů Antiochie. Francouzský král se tak stal prvním evropským panovníkem, který dorazil do Svaté země jako křižácký bojovník. Antiochijský kníže Raimond, který spojoval s příchodem křížové výpravy velké naděje, navrhl zaútočit proti Aleppu, v jehož vládci Núr ad-Dínovi spatřoval největší nebezpečí pro svůj stát. Přestože řada křižáků byla tímto návrhem nadšená, Ludvík váhal, neboť ho o pomoc žádali všichni křižáčtí panovníci. Nakonec dal přednost tažení do Jeruzaléma. Cestou na jih se v Akkonu setkal s dosud nezletilým jeruzalémským králem Balduinem III. a jeho matkou regentkou Melisendou, která ve městě uspořádala shromáždění velké rady království. Přítomni na něm byli také nejpřednější účastníci kruciáty v čele s Ludvíkem VII. a Konrádem III. Bylo rozhodnuto, že je třeba vyrazit s veškerým vojskem proti Damašku. Zesnulý jeruzalémský král Fulko z Anjou sice navázal s damašským vládcem Unurem přátelské vztahy, regentská vláda je však brzy po králově smrti odmítla jako nepotřebné a porušila spojenecké závazky neúspěšnou expedicí proti městu (1147).
[editovat] Obléhání Damašku a neslavný konec výpravy
Přestože se k novému tažení proti tomuto významnému mocenskému centru Seldžuků shromáždilo křižácké vojsko dosud nevídané velikosti, skončila výprava naprostým fiaskem. Křižákům se sice podařilo Damašek, který nestřežila příliš početná posádka, nečekaně sevřít v obklíčení, ale to byl jediný úspěch. Obléhatele sužovalo pro Evropany nezvykle horké letní počasí a nemoci, museli odrážet výpady obležených. Přestože neměli dostatek sil k tomu, aby ztekli pevné hradby města, docházelo mezi nimi ke sporům, komu budoucí kořist připadne. Když pak přišla do křižáckého ležení zpráva, že se k Damašku blíží se svým vojskem Núr ad-Dín, ustoupili za Jordán. Nezdar výpravy dále prohloubil rozpory mezi domácími a příchozími bojovníky. Francouzi vyčítali jeruzalémským rytířům, kteří již měli s vojáky aleppského vládce zkušenosti a raději upustili od obléhání Damašku ještě před jeho příchodem, nedostatek statečnosti a nadšení, ti naopak obviňovali Francouze z nezkušenosti.
Vánoce roku 1148 strávil Konrád III. na pozvání Manuela I., s nímž ho pojilo nepřátelství vůči Rogerovi II., který válčil na Balkáně proti Byzanci, v Konstantinopoli. Politika Ludvíka VII. naproti tomu nabírala stále více protibyzantský kurs. Cestou ze Svaté země se král vylodil v jižní Itálii, kde jednal s Rogerem II. o možnosti uspořádat křížové tažení proti „heretickým“ východním křesťanům. Ludvík pak předložil tuto myšlenku papeži Evženovi III., ale nesetkal se s kladnou odezvou. Mnohem více se zalíbila Bernardovi z Clairvaux. Pařížský dvůr usiloval o uspořádání nové výpravy a zahájil v tomto směru diplomatickou přípravu, do níž se zapojili oba významní opati, Bernard i Suger. Jejich plán se zakládal na koordinaci činnosti francouzských, říšských i normanských sil, což předpokládalo, že mezi Konrádem III. a Rogerem II. dojde ke smíru. Německý panovník však považoval vzhledem k jasné protibyzantské orientaci krále obojí Sicílie i patrnému napětí mezi Francií a Byzancí, jež vykrystalizovalo během druhé kruciáty, tento plán především za komplot proti císaři Manuelovi I. a odmítl se na něm podílet. Když pak během let 1151-1153 zemřeli hlavní propagátoři akce, Evžen III., Bernard i Suger, ztratila myšlenka uspořádat nové tažení do Svaté země na aktuálnosti.
[editovat] Křížová výprava proti Polabským Slovanům
Po vyhlášení druhé křížové výpravy v roce 1146 vyhlásil její ideolog Bernard z Clairvaux, že je povinností každého rytíře zúčastnit se boje proti nevěřícím, nemusí to však nutně být ve Svaté zemi. V důsledku toho získala charakter křížových výprav také reconquista na Pyrenejském poloostrově, jíž byl tento duch dosud cizí, a byla vyhlášena kruciáta proti Polabským Slovanům. Do čela tažení východoněmecké šlechty v roce 1147 se postavil mocný saský vévoda Jindřich Lev z rodu Welfů, dalším velitelem byl markrabí severní marky Albrecht I. Medvěd z rodu Askánců. Vojsko, vedené Albrechtem a papežským legátem Anselmem, biskupem z Havelbergu, zaútočilo proti Luticům. Jindřich Lev a brémský arcibiskup Adalbert zamířili s dánskou pomocí proti Obodritům. Zásluhou jejich knížete Niklota však byli křižáci poraženi. Přesto kníže, který chtěl přimět útočníky k návratu do říše, raději dobrovolně uznal Jindřicha Lva za svého lenního pána. Později se nechal pokřtít a povolil katolickému duchovenstvu příchod do země.
