Charlotta Cordayová
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Charlotta Cordayová (27. červenec, 1768 Saint-Saturnin-des-Ligneries - podle revolučního kalendáře 29. Messidor roku I. neboli 17. červenec 1793 Paříž), celým jménem Marie Anne Charlotte Corday d'Armont, zavraždila Jeana-Paula Marata, jednoho z předních mužů Velké francouzské revoluce.
[editovat] Život
Charlotta Cordayová pocházela z francouzské šlechtické rodiny Françoise de Corday d’Armont a Jacqueline-Charlotte-Marie de Gontier des Autiers. Byla pravnučkou dramatika Pierra Corneille. Po smrti matky byla poslána do kláštera v Caen v Normandii, kde byla vychovávána od třinácti do devatenácti let, do roku 1790, kdy byl klášter zrušen. Poté ji přijala její teta, Madame de Bretteville, v Caen, u níž žila až do svého odchodu do Paříže.
Charlotta se nadchla pro ideje Francouzské revoluce, četla Rousseauovy knihy a stala se girondinkou. Rozrušena z postupujícího útlaku i popravou krále Ludvíka XVI., rozhodla se zabít Jeana-Paula Marata, radikálního jakobína, který se značnou měrou přičinil o nastolení vlády teroru.
Dne 9. července 1793 odjela Charlotta z Caen do Paříže, kam dorazila 11. července. Vzala s sebou vydání Plutarchových Paralelních životopisů. Po příjezdu do hlavního města se jala hledat Jeana-Paula Marata. Když ho nenašla v konventu, vyrazila se za ním domů. Na tržišti koupila nůž a jako záminku si napsala dopis, se kterým se za ním vydala, aby mu ho předala.
Marat ji přijal sedě ve vaně, trpěl lupénkou a pro zmírnění bolesti odpočíval v lázni. Jako důvod své návštěvy uvedla udání caenských girondinu. Zatímco Marat zapisoval jména, vytáhla Charlotta nůž a bodla jej do hrudi. Marat stačil pouze vykřiknout a zemřel. Charlotta byla okamžitě zatčena a uvržena do pařížské věznice Conciergerie. Ten večer napsala dopis svému otci (jeho obsah je znám, neboť byl čten během jejího soudního procesu).
Odpusťte mi, můj drahý otče, že jsem se svým životem jednala bez Vašeho svolení. Pomstila jsem nevinné oběti a předešla dalším katastrofám. Lid se jednoho dne zaraduje, že byl zbaven tyrana. (...) Sbohem, můj drahý otče, prosím Vás, abyste na mě zapomněl, nebo spíše se radoval mého odchodu, jehož příčina je tak krásná. Líbám svou sestru a miluji ji z celého srdce, stejně jako všechny mé příbuzné. Nezapomeňte ten verš z Corneille:
Zločin je potupa, ne popraviště!
Následujícího dne byla předvedena před Revoluční tribunál, kde byla odsouzena ke stětí gilotinou. Na popraviště byla vezena v červené košili, jakou nosili zrádci. Před popravou odmítla kněze. Jejím posledním přáním bylo, aby jeden z členů národní gardy kreslil její portrét. Jako odměnu mu věnovala kadeř svých vlasů. Během celého procesu vykazovala Charlotta nevšední vyrovnanost a klid. Cestu na popraviště zaznamenal ve svých pamětech pařížský kat Sanson:
Vystoupili jsme na káru. Byla tam dvě místa k sezení, nabídl jsem jí, ať si sedne, odmítla. (...) Já jsem se každou chvíli otáčel, abych se na ní podíval a čím víc jsem se na ni díval, tím více jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Nebylo to pro její krásu, která byla vskutku nevšední, ale zdálo se mi nemožné, že celou tu dobu zůstavá tak klidná, odvážná (...) a stále jsem se ujišťoval, jestli neomdlela. (...) Když jsem řekl: “Trvá to dlouho, co?”, odpověděla jen: “Ach co! Však tam dojedeme.” a její hlas byl zcela klidný. Když jsme dorazili na Náměstí Revoluce, stoupl jsem si před ni, aby neviděla gilotinu. Ale podívala se na mě a řekla: “Vždyť mám právo být zvědavá. Nikdy jsem to neviděla.”
Vražda Marata však revoluční teror nezastavila, ba právě naopak rozdmýchala nový hon na nepřátele revoluce, ve kterém padli například bývalá královna Marie Antoinetta.
[editovat] Zajímavost
Zavražděním Marata z něj Charlotta Cordayová nechtěně učinila mučedníka revoluce a jeho busty nahradily krucifixy. Sama pak byla považována za zrůdu a špínu Francie. Hrdinka se z ní stala až skončení revolučního teroru a v prvních letech po revoluci byla označována jako světská obdoba Johanky z Arku.
