Boris Vian

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Boris Vian [Vjan], pseudonym Vernon Sullivan (10. března 1920 - 23. června 1959), byl francouzský prozaik, novinář, jazzový hudební skladatel, dramatik, písničkář, herec, malíř, hudebník, kritik, překladatel, scenárista a člen kolegia patafyziky.

Vian trpěl vrozenou srdeční chorobou, která pravděpodobně ovlivnila jeho hektický způsob práce a způsob života.

Roku 1942 se seznámil Claudem Abadiem, a poté se Vian stal hudebníkem v jeho jazzovém orchestru. Druhá světová válka se B. Viana nijak nedotkla, neboť ji prožil mezi hudbou a mejdany. Pro nedostatek peněz byl Vian v roce 1945 nucen hledat práci, kterou nalezl ve Francouzském normalizačním úřadu. Od roku 1946 pracoval v Živnostenské komoře papírenského průmyslu. V této době napsal několik děl, která zůstala bez povšimnutí. Úspěch mělo však dílo Naplivu na vaše hroby, což mu umožnilo stát se finančně nezávislým. Zemřel při promítání filmové verze tohoto románu na srdeční selhání.

[editovat] Dílo

V jeho dílech se objevuje více témat, která by šlo označit jako stěžejní (úzkostlivé stavy vyvolané nemocí, kritika církve, militarismu, sociální péče, ...) – tato témata mísí s jakousi idealizací lásky. Dále u něj lze najít prvky existencialismu jako je pocit strachu z nepřátelské společnosti a útoky proti ní.

Naplivu na vaše hroby – 1946, nakladatel tohoto díla byl obžalován pro nemravnost a B. Vian odsouzen k 15 dnům vězení. Toto dílo čtenářům prezentoval jako překlad neexistujícího amerického spisovatele Vernona Sullivana.
Pěna dní (L'Écume des Jours) – 1947
U mrtvých na barvě kůže nesejde – 1947
Zabte ošklivé – 1948
Holky nemaj ponětí – 1950
Srdcerváč – 1953
Podzim v Pekingu
Červená Tráva
Nechce se mi zhebnout

Sbírky povídek:

Rozruch v v Andénách - absurdní „detektivní“ povídka
Motolice a plankton - povídky o příhodách Majora
Mravenci - převážně antimilitaristické
Flanďákova koupel
Vlkodlak
Podšité chvilky

Dramata:

Rozčtvrcení pro všechny
Svačinka generálů

Boris Vian se proslavil také písňovou tvorbou. Nejznámnější písní se pravděpodobně stala Le Déserteur (1954), ve které vyjádřil svůj protest proti válce v Alžírsku. Tato píseň byla ve Francii zakázána.