Zákonné opatření Senátu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zákonné opatření Senátu je v České republice zvláštní forma opatření, která má formu i platnost zákona. Takováto opatření přijímá Senát na základě článku 33 Ústavy ČR.

Senát v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny (čl. 35 Ústavy) nabývá pravomoci přijímat zákonné opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a za normální situace by vyžadovaly přijetí zákona (odstavec 1). Ta se však nesmějí týkat Ústavy, volebního zákona, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu a mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách (odstavec 2).

Podle odstavce 3 je k navržení takového opatření oprávněna pouze vláda ČR, zde je patrný rozdíl mezi zákonem zákonným opatřením Senátu, neboť zákon smí vyjma vlády navrhovat ještě Senát, poslanec, či skupina poslanců, nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku (čl. 41 Ústavy).

Zákonné opatření, podle odstavce 4, podepisuje předseda vlády, prezident a předseda Senátu. Takové opatření poté vychází ve Sbírce zákonů.

Podle odstavce 5 musí být toto opatření schváleno na první schůzi Poslanecké sněmovny (ratihabice), nestane-li se tak, pozbývá další platnosti.

[editovat] Idea

Cílem této části Ústavy je zajistit bezproblémové fungování pro případ rozpuštění Poslanecké sněmovny, ošetřuje se tak situace, kdy je nutno přijmout zákon v tomto období.

Senátu tak nepřísluší zásah do volebního zákona právě z důvodu zabránění zásahu do voleb nové Poslanecké sněmovny. Ze stejných důvodů těmto opatřením nepřísluší ani zásah do Ústavy či do mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, neboť změnou Ústavy by mohl měnit i princip těchto omezení. Navíc lze s dostatečnou jistotou tvrdit, že nenastane situace vyžadující urgentně takovouto změnu. Situace je malinko složitější u státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, kde by potřeba mimořádné změny nad rámec rozpočtové rezervy mohla vzniknout v případě vyhlášení stavu ohrožení státu. Tato situace je však na základě zákona 218/2000 Sb. (Zákon o rozpočtových pravidlech) v kompetenci vlády případně orgánů nedočených rozpuštěním Poslanecké sněmovny.

[editovat] Důsledky

Je třeba si uvědomovat, že k tomu aby Senát nějakou věc přijal je potřeba nadpoloviční většina přítomných senátorů, přičemž musí být přítomna alespoň jedna třetina senátorů (čl. 39 Ústavy), to znamená, že senátní zákonné opatření, lze v extrémním případě přijmout čtrnácti souhlasnými hlasy. Lze tedy tvrdit, že Senát může, díky těmto opatřením, za mimořádného stavu plnit funkce zákonodárného orgánu.

Zákonné opatření Senátu má pouze podmíněnou a dočasnou platnost, protože dodatečně musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou a to hned na její první schůzi po jejím ustavení. Přesto lze tvrdit, že platnosti pozbývá ex nunc tj. nejdříve dnem vyhlášení usnesení Poslanecké sněmovny o neschválení Senátního zákonného opatření ve Sbírce zákonů (čl. 52), nikoli tedy automaticky jeho neschválením.

Od doby jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů do doby vyhlášení jeho neplatnosti ve Sbírce zákonů je tedy platnou právní normou s mocí zákona.

Zajímavostí, resp. zvláštností těchto opatření bylo, že zákon č. 545/1992 Sb. (o Sbírce zákonů) s těmito nařízeními nepočítal, protože vznikl dříve než Ústava, přesto byl v platnosti až do svého zrušení novým zákonem o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv ke dni 1. ledna 2000.