Vídeňský kongres

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Vídeňský kongres bylo setkání zástupců téměř všech zemí Evropy po napoleónských válkách, které upravilo mezinárodní vztahy soustavou smluv. Konalo se od 1. října 1814 do 9. června 1815 ve Vídni pod řízením rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I., který byl zastoupen kancléřem Metternichem. Pro svůj průběh do března 1815 je nazýván také tančící kongres.

Obsah

1 Myšlenky kongresu
2 Územní změny
3 Svatá aliance
4 Revoluční konflikty po Vídeňském kongresu
5 Externí odkazy

[editovat] Myšlenky kongresu

Hlavními myšlenkami, kterými měl být kongres veden byly zásady:

Restaurace = situace se měla vrátit před Velkou Francouzkou revoluci, měly se posunout hranice a na trůny dosadit původní panovnické rody.
Kvietizmus = V Evropě musel být naprostý klid, nikde nesměla být za žádnou cenu revoluce.

[editovat] Územní změny

Největší územní změny zaznamenaly vítězné mocnosti (Rakousko, Rusko, Prusko)

Rakousko připojilo Benátsko, Lombardsko a Dalmácii
Prusko se rozšířilo o Porýní a část Saska
Rusko vytvořilo z Varšavského knížectví Polské království (kongresovku), které bylo v personální unii s Ruskem.

Změnit se však muselo i Napoleonem rozvrácené Německo. Víděňský kongres zde vytvořil Německý spolek (volné soustátí 39 malých zemí včetně Pruska, Rakouska i Česka)

[editovat] Svatá aliance

Svatá aliance bylo spojenectví Ruska, Rakouska a Pruska, které mělo dohlížet na dodržování KVIETIZMU na základě „křesťanské solidarity“ (nehledě na to, že Habsburkové byli katolíci, Hohenzollernové Lutheráni a Romanovci pravoslavní) Tato aliance byla vlastně ztělesněním reakční spolupráce.

Revoluční myšlenky však nezapadly a již po několika letech se projevila touha po svobodě…

[editovat] Revoluční konflikty po Vídeňském kongresu

Španělsko

Vedli válku proti středověkým feudálním poutům, které bránily v rozvoji země. Roku 1823 byla jejich revoluce potlačena Francouzi.

Itálie

Byle rozdrobena na malé území a bála se, že na ně někdo zaútočí a oni se neubrání. Toužili po sjednocení. Válka jim ale nepomohla. V letech 1820 - 1821 byli poraženi Rakouskou armádou.

Děkabristé v Rusku

Po smrti nenáviděného cara Alexandra I. Romanova v prosinci roku 1825 musel nový vládce - Mikuláš I. čelit nevídané vzpuře děkabristů (podle ruského slova děkabr = prosinec). Byli to většinou vojenští důstojníci a jejich vojáci, kteří odmítli přísahat novému caru věrnost. Důvod tohoto povstání bylo samoděržaví a feudální útisk. Povstání však bylo špatně zorganizováno a nemilosrdně potlačeno dělostřelbou. Přeživší povstalci byli popraveni nebo posláni do vyhnanství na Sibiř. Proto zůstalo nevolnictví v Rusku až do roku 1861.

Srbové

Vedli válku proti Turkům, ale osvobodili se jen částečně.

Řecké povstání

Řecko bylo již dlouhou dobu součástí Osmanské říše. Turkové se na Řecích dopouštěli hrozných masakrů. Povzbuzení Francouzkou revolucí povstali roku 1821 i Řekové. Na pomoc jim přišlo dokonce Rusko, Anglie a Francie. Tvrdé boje byly ukončeny až v roce 1830, kdy bylo Řecko uznáno za samostatné království.

Červencová revoluce ve Francii

Ve Francii oslabené vídeňským kongresem se snažil o absolutistickou vládu Karel X. Burbon. Chtěl upevnit svou moc a bránil pokroku. To vedlo k povstání v červenci 1830 (odtud Červencová revoluce), do něhož se zapojili studenti, novináři, ale i řemeslníci. Červencová revoluce zvítězila. Karel byl svržen a na trůn byl dosazen jeho příbuzný Ludvík-Filip Orleánský Burbon. Jeho vláda se nazývá „Červencová monarchie“

Belgické povstání

Ohlas červencová revoluce měla v Belgii, která byla spojena Vídeňským kongresem s Nizozemskem. Chtěli samostatný stát. V Bruselu vypuklo povstání a byl vyhlášen samostatné a neutrální Belgické království.

Povstání Poláků

Povstání vypukolo v listopadu 1830 proti nadvládě Rusů ( chtěli osamostatnit části Polska pod nadvládou Ruska). V čele stála polská šlechta. Bylo však velice tvrdě potlačeno Ruskou armádou a polská autonomie byla okleštěna. Proto se mnoho Poláků vystěhovalo do Francie a Německa.