Povrchové napětí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Povrchové napětí je efekt, při kterém se povrch tekutin chová jako elastická fólie a snaží se dosáhnout co možná nejhladšího stavu s minimálním rozpětím. To znamená, že se povrch tekutiny snaží dosáhnout stavu s nejmenší energií. Čím větší je povrchové napětí, tím „kulatější“ je kapička této kapaliny.

[editovat] Význam povrchového napětí

praktické využití povrchového napětí

Povrchové napětí způsobuje, že se některé druhy hmyzu jako například vodoměrky mohou pohybovat po vodní hladině. Objekt, který by vodní hladinu prorazil, by se nutně potopil. Některé předměty, např. žiletky nebo kousek alobalu, lze položit na vodní hladinu, aniž by se potopily; když je ale potopíme dostatečně hluboko, klesnou až na dno.

Velké povrchové napětí ztěžuje proces smáčení. Například destilovaná voda smáčí látky obsažené oblečení velmi špatně, perlí. Toto je jeden z důvodů, proč se při praní přidávají prací prostředky, které svými mýdlovými látkami (tenzidy) smáčení usnadňují.

[editovat] Co je povrchové napětí?

Zvětšíme li plochu nějaké kapaliny, musíme vykonat práci právě kvůli povrchovému napětí. Povrchové napětí je tedy tak i definováno jako práce potřebná k zvětšení plochy vydělena plochou, která při tom vznikne navíc. Povrchové napětí tedy může být označeno i jako hustota povrchové energie. Při zvětšování povrchu můsí být vyvinuta síla, například když se pohybem smyčky z drátu směrem vzhůru, pokusíme zvětšit blánu, která se na smyčce vytvoří. Síla je úměrná délce smyčky a pro tekutiny je tato síla rovna změně povrchové energie.

[editovat] Termodynamická definice

Obecná termodynamická definice povrchového napětí zní:

Povrchové napětí σ („sigma“) je derivace volné entalpie G podle plochy S při konstantní teplotě T a konstantním tlaku p.

Volná entalpie má rozměr stejný jako energie. Tudíž σ má rozměr energie/plocha.

[editovat] Jak vzniká povrchové napětí?

Povrchové napětí je výsledkem vzájemné interakce přitažlivých sil molekul nebo atomů, z nichž se skládá povrchová vrstva. Pozorujeme-li povrchovou vrstvu resp. rozhraní jako nějaký řez, pak lze povrchové napětí chápat také jako energii nenasycených vazeb na jednotku plochy (koheze). Povrchové napětí ale nemá pro makroskopické systémy funkci povrchové geometrie.

[editovat] Příčina: přitažlivé síly

Schéma přitažlivých sil působící na částici (molekulu nebo atom) v povrchové vrstvě. Odpudivé síly nejsou znázorněny!

Napravo je schématicky znázorněno, že přitažlivé síly působí na povrchovou částici asymetricky. Podobné obrázky se používají jako ilustrace k vysvětlení povrchového napětí. Neměly by ale být špatně interpretovány.

[editovat] Co toto schéma správně znázorňuje:

1. Povrchové napětí vzniká vzájemným působením přitažlivých sil mezi částicemi tekutého tělesa; Tyto jsou silnější než síly mezi dvěma částicemi plynu nebo částicí kapaliny a plynu.
2. Důvodem k vzniku povrchového napětí je zlom v symetrii na povrchu ve srovnání s vnitřkem kapaliny a vnitřkem plynu.

[editovat] Pozor na chybné interpretace

Povrchové napětí působí přímo v povrchu, ne kolmo k němu! Vzniká sice silami, které jsou schématicky znázorněny na obrázku, jejich směr však nelze jednoduše vyjádřit jako součet znázorněných sil.

Schéma znázorňuje jen přitažlivé síly. Mezi dvěma částicemi působí ale i přitažlivé síly, které se projeví až při větším přiblížení těchto částic. V rovnovážném stavu neexistují žádné výsledné síly, které působí směrem do vnitřku kapaliny! Kdyby se taková síla vyskytla, částice by byla urychlována do vnitřku kapaliny, než by by se projevily odpudivé síly. Z toho vyplývá, že střední vzdálenost povrchových molekul je větší a tím vzniká i odlišná hustota ve srovnání s vnitřkem kapaliny: Z důvodu neustálého pohybu částic v kapalině je střední vzájemný rovnovážný odstup na povrchu větší a hustota je menší. Zmenšení povrchu vede spíše k zisku energie a ten je důvodem pro vznik povrchového napětí.

Povrchové napětí je také vlastnost, která se vyskytuje při termodynamické rovnováze. Tedy když je tekutina v rovnováze se svými párami. Pak se nemění pozice fázové hranice a na částice nepůsobí žádné síly ve směru kolmo k fázové hranici. To znamená, že částice není urychlována ani do vnitřku kapaliny, ani do vnitřku plynu, a to nezávisle na tom, kde se nachází. Samozřejmě při rovnovážném stavu neexistují žádné síly, které by urychlovaly povrchové částice.

[editovat] Důsledky povrchového napětí

Ve snaze snížit povrchovou energii, tedy nasitit všechny volné vazby v povrchové vrstvě, se zmenšuje povrch kapalin. Protože má koule ze všech těles nejměnší povrch, snaží se kapaliny na které nepůsobí žádné další síly (jako například ve stavu beztíže) zaujmout kulový tvar.

V kapičce kapaliny, například v malé kapce vody nebo plynné bublině uvnitř kapaliny, působí kvůli povrchovému napětí na rozhraní kapalina/plyn zvýšený tlak, taktéž i ve vnitřku mýdlové bubliny. Zvýšení tlaku popisuje Young-Laplaceova rovnice.

[editovat] Měření povrchového napětí

Povrchové napětí lze měřit například kroužkovou (podle Lecomta de Noüy) nebo žehlící metodou (podle Lenarda), Tensiometrem neb kapilárním efektem.

[editovat] Hodnoty povrchového napětí

Hodnota povrchového napětí vody při 20 °C činí asi 0,073N/m. Tabulková hodnota pro povrchové napětí při 20 °C.

Z tabulky je zřejmé, že voda má poměrně vysoké povrchové napětí. Jen rtuť má podstatně více.

[editovat] Závislost povrchového napětí na složení a teplotě

Povrchově aktivní látky snižují hodnotu povrchového napětí; jejich efekt lze popsat laterálním tlakem π, který působí proti povrchovému napětí. π není žádný skutečný tlak, nýbrž má jen stejnou jednotku jako povrchové napětí.

Je-li hraničící vzduchová vrstva nasycena plyny kapaliny, pak může pronikání dalších par z vnějšku výrazně ovlivnit povrchové napětí.

Povrchové napětí je silně závislé na teplotě a všeobecně platí, že klesá s rostoucí teplotou. Od kritického bodu je rovno nule.

[editovat] Z historie

Pojem povrchového napětí byl poprvé použit roku 1629 vědcem N. Cabeo a 1751 Segnerem blíže vysvětlen. K vzniku teorie významně přispěli 1805 Thomas Young, 1806 Pierre-Simon Laplace a 1830 Segner Poisson. Viz Young-Laplaceova rovnice.