Posouvání hlásek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Posouvání hlásek je termín z germanistiky, který označuje hláskové přeměny při vývoji jazyků:

• První posouvání hlásek – vznik germánských jazyků
• Druhé posouvání hlásek – vznik němčiny

[editovat] První posouvání hlásek

Prvním posouváním hlásek se označují hláskové přeměny, které vedly k vyčlenění germánských jazyků ze skupiny indoevropských jazyků. Je nazýváno také germánské posouvání hlásek. Pojem zavedl Jacob Grimm v r. 1822. Proces není možné zcela přesně časově vymezit; odhaduje se, že začal kolem roku 2000 př. n. l. a byl ukončen kolem roku 400 př. n. l.

• neznělé explozívy p, t, k se změnily ve spiranty f, þ, ch

  pater → fadar (otec)

• znělé explozívy b, d, g, se změnily na neznělé explozívy p, t, k

  genu → kniu (koleno)

• aspirované explozívy bh, dh, gh ze změnily ve znělé spiranty w, ð, g

  ghost → gast (host)

Vyčlenění germánských jazyků bylo doprovázeno i změnami v systému samohlásek.

[editovat] Druhé posouvání hlásek

Jako druhé posouvání hlásek se označuje proces přeměny v systému souhlásek germánských jazyků, které vedly k vyčlenění (horní) němčiny v 5.–9. století. Proto se někdy také nazývá hornoněmecké posouvání hlásek:

• neznělé explozívy p, t, k se změnily v afrikáty pf, tz, ch

  holta → holz (dřevo), appla → apful (jablko)

• znělé explozívy b, d, g, se změnily na neznělé explozívy p, t, k

  dag → tag (den)

• aspirované þ ze změnilo v d

  broþar → bruoder (bratr)

Při vzniku horní němčiny došlo i k paralelním změnám v systému samohlásek (např. vzniku dvouhlásek staré horní němčiny).