Papežská neomylnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Papežská neomylnost je v katolické teologii dogmatem, které tvrdí, že papeži coby římskému biskupovi přísluší neomylnost, „když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry povzbuzuje ve víře“ (2. vatikánský koncil, Lumen gentium 25).

Implicitní víra v církev sahá do daleké minulosti, avšak dogmaticky byl tento názor vyjádřen až 1. vatikánským koncilem roku 1870. V katolické teologii představuje papežská neomylnost jeden ze způsobů, jakými je v církvi garantována Duchem svatým neporušenost nauky.

Vyhlášení dogmatu bylo přijato velmi odmítavě nekatolickou veřejností a i mezi katolíky byly reakce různé - někteří jej přijali s nadšením, jiní nadšeni nebyli a odpor dalších vedl až k odštěpení starokatolické církve.

Ideu papežské neomylnosti nikdy neuznávaly pravoslavné církve. Pravoslavní křesťané jsou přesvědčeni, že celé první tisíciletí po Kristu nic takového v Církvi neexistovalo. Podle názoru pravoslavných uzurpuje dogmatem o neomylnosti římský papež postavení, které má v Církvi pouze Duch Svatý.

Edikt o papežské neomylnosti

Kážeme a určujeme za Bohem vyjevené dogma, že rozhodne-li římský pontifex ex cathedra, to jest, využije-li své hodnosti pastýře a učitele všech křesťanů, dané jeho apoštolskými povinnostmi, vymezí doktrínu víry a morálky závaznou pro veškerou církev, s pomocí boží, přislíbenou mu blahoslaveným Petrem, vládne neomylností, již svatý Spasitel s potěchou udělil církvi vymezením doktríny o víře a morálce, a tudíž taková rozhodnutí římského pontifika jsou nezměnitelná ve své podstatě a nejsou rozhodnutím církve.