Osobní počítač
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Osobní počítač (anglicky Personal computer, zkratkou PC, čte se pí sí, česky hovorově též označovaný jako písíčko nebo pécéčko) je označení pro typ počítače určený pro použití jednotlivcem (narozdíl od dřívějších střediskových počítačů). Termín může být chápán na několika šířkách:
- počítač typu IBM PC,
- počítač kompatibilní s IBM PC,
- libovolný mikropočítač.
Pojem byl používán již v průběhu 70. let 20. století – kdy Apple uvedl první PC na trh – ale teprve s uvedením počítače IBM PC (IBM 5150) na trh v srpnu 1981 se ustálilo označení PC (nebo Personal computer) pro počítač s procesorem Intel x86 kompatibilní (tj. vnitřní architekturou a tím i komponentami a programovým vybavením slučitelný) s tímto modelem.
Základem počítače je procesor neboli CPU, které se skládá z řadiče a z ALU (Aritmeticko logická jednotka).
Původní model byl dodáván s procesorem Intel 8088, pracujícím na frekvenci 4,77 MHz, a s operační pamětí RAM o velikosti 16 nebo 64 kbyte (maximálně byla rozšiřitelná na 256 kbyte). Pro záznam dat se používal kazetový magnetofon nebo disketa (mechanika formátu 5.25" pro diskety o kapacitě 360 kbyte byla rozšiřujícím nadstandardním vybavením). Sběrnice toho modelu byla osmibitová.
Během několika let se objevila řada vylepšení, a také mnoho obdobných a navazujících výrobků jiných firem, označovaných jako klony IBM PC nebo kompatibilní počítače. V roce 1983 začaly být dodávány první pevné disky o kapacitě 10 Mbyte, v roce 1986 první modely s procesorem 80286 (16bitová sběrnice, adresovatelná RAM až 16 Mbyte) a v roce 1989 s procesorem 80386.
Operačním systémem původních osobních počítačů byl téměř výlučně MS-DOS nebo některá z jeho variant (např. PC-DOS, DR-DOS), který běžel v textovém režimu, zpravidla s max. 80 znaky na 25 řádcích.
V poslední dekádě 20. století nastal obrovský rozmach nejen samotných procesorů, záznamových médií, ale i řady souvisejících komponent a periferií i programového vybavení.
Běžným operačním systémem v současnosti (psáno 2005) je multimediální graficky orientované prostředí, např. Windows XP nebo některá z variant systému GNU/Linux. Osobní počítače jsou použitelné nejen ke kancelářské práci nebo řízení průmyslových aplikací, ale též k velmi kvalitní reprodukci hudby nebo zpracování digitálních fotografií či videa. Skoro samozřejmé je i v domácnostech jejich zapojení do sítě Internet, stále častěji nejen přes placené telefonické připojení o rychlosti max. okolo 50 kbitů/s, ale většinou i podstatně rychleji a levněji jinými způsoby.
S rozšířením Internetu souvisí bohužel i otázky okolo bezpečnosti provozu osobních počítačů a počítačových virů.
Obrázky ilustrují, jak se změnil za více než 20 let od jeho zrodu design osobního počítače. Všechny technické parametry jsou rovněž od těch původních hodně vzdáleny (všechny jednotky jsou 1000× větší než v prvních odstavcích tohoto článku): procesory Pentium nyní pracují na frekvencích 2–3 GHz, pevné disky s kapacitou okolo 100 Gbyte nejsou žádnou výjimkou, operační paměť 512 Mbyte začíná být běžným skoro minimálním standardem, diskety se pro záznam a přenos dat již skoro nepoužívají – i několik set kbyte se snadno přenese přes Internet, a na disky CD-R lze zapsat okolo 700 Mbyte. Ničím nedostupným není ani zápis na disky DVD s několikrát vyšší kapacitou.
Vývoj jde stále dál, takže nejdéle za pár let bude nutné na toto místo doplnit další odstavce. Stále totiž platí nepsané Mooreovo pravidlo, které říká, že každých 18 měsíců se výkon počítače o stejné ceně zdvojnásobí.
