Neapolská operní škola
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
V 18. století se stala Neapol mimořádně živým uměleckým centrem. To se netýkalo pouze hudby. V téže době vznikla i neapolská škola malířská kterou reprezentovali např. Giovanni Battista Caracciolo, Bernardo Cavallino, Francesco Solimena, Mattia Preti a Luca Giordano, kteří svými díly vyzdobili řadu neapolských chrámů, či krajinář Salvator Rosa a malíř bitevních scén Aniello Falcone.
Nejvýrazněji však tento kulturní rozmach zasáhl oblast hudební, zvláště pak operní tvorbu. Neapolská opera zde dovršila barokní formu, a vedla později až k jejímu úpadku a posléze ke vzniku nových operních forem. Svou roli zde jistě sehrály přirozené vlastnosti neapolské společnosti, trochu povrchní bezstarostnost, veselá povaha a zejména všeobecná záliba ve zpěvu a tanci.
Vytvořil se zcela nový jev – kult virtuozity. To se týkalo sice i instrumentálních umělců, ale zcela bezpříkladně tento jev zasáhl pěvecké umění. Pěvci vyžadovali virtuozitu [árie|árií]]bez ohledu na dramatické zdůvodnění a obecenstvo se jí chtělo obdivovat. Četní mecenáši vypláceli svým oblíbencům do té doby nevídané odměny. Zejména kastráti bývali zahrnováni penězi i slávou. Kult samoúčelné virtuozity přispěl k praktické likvidaci dramatické pravdivosti děje.
Paradoxní je, že v téže době vznikají libreta s mimořádnou literární hodnotou. Typickým představitelem je básník Pietro Metastasio, jehož texty byly zhudebňovány všemi významnými skladateli včetně Glucka a Mozarta.
Typické libreto neapolské opery klade těžiště dramatického děje do árií. Recitativ je pouhým spojovacím článkem, herecký projev prakticky neexistuje a opera se stává spíše koncertem jednotlivých árií než jevištním dramatickým dílem.
Tohoto nebezpečí si byli někteří skladatelé té doby dobře vědomi a proto zařazovali do přestávek drobnější zábavná intermezza. Nejznámějším se stalo intermezzo G. B. Pergolesiho „La serva padrona“ (Služka paní). Vznikl tak zárodek formy, která se později vyvinula v samostatný operní útvar, opera buffa.
V době svého rozkvětu neapolská opera prostřednictvím kočujících italských operních společností určovala ráz operní a oratorní tvorby ve velké části Evropy. I v Čechách sklízeli italští pěvci mimořádný úspěch nejen v Praze, ale i na venkovských šlechtických sídlech.
Výše uvedený styl však nezasáhl pouze operní tvorbu. V té době vznikají četné skladby ke slavnostním příležitostem, populárním koncertům na veřejných prostranstvích, či ke karnevalovým průvodům. Promítl se dokonce i do církevní hudby tvorbou rozměrných mší, oratorií a kantát.
[editovat] Hudebníci a skladatelé neapolské školy
- Gaetano Besozzi (1727 – 1794)
- Francesco Giuseppe Bianchi (1752 – 1810)
- Riccardo Broschi (1698 – 1756)
- Cristofaro Caresana (1640-1709)
- Domenico Cimarosa (1749 – 1801)
- Francesco Durante (1684 – 1755)
- (Francesco) Nicola Fago (1677 – 1745)
- Orazio Giaccio (? – 1660)
- Felice de Giardini (Degiardino) (1716 – 1796)
- Francesco Grillo (16?? - 17??)
- Johann Adolf Hasse (1699 – 1783)
- Niccolò Jommelli (1714 – 1774)
- Gaetano Latilla (1711 – 1788)
- Leonardo Leo (Ortensio Salvatore de Leo) (1694 – 1744)
- Nicolò Logroscino (1698 – 1766?)
- Francesco Mancini (1672 – 1737)
- Giovanni Paisiello (1740 – 1816)
- Giovanni Battista Pergolesi (1710 – 1736)
- Niccolò Piccinni (1728 – 1800)
- Nicola Porpora (1686 – 1768)
- Giuseppe Porsile (1680 – 1750)
- Antonio Sacchini (1730 – 1786)
- Domenico Natale Sarro (1679 – 1744)
- Alessandro Scarlatti (1659 – 1725)
- Francesco Scarlatti (1666 – 1742?)
- Bernardo Storace (1637? – 1707?)
- Tommaso Traetta (1727 – 1779)
- Roberto Valentini (1680? - 1735?)
- Leonardo Vinci (1690? – 1730)
- Giovanni Buonaventura Viviani (1638 – 1693?)
- Niccolò Antonio Zingarelli (1752 – 1837)