Josef Štefan Kubín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tomuto článku chybí obrázky.
Víte-li o nějakých svobodně šiřitelných, neváhejte je načíst a přidat do článku.

Josef Štefan Kubín (* 7. října 1864 Jičín - † 25. listopadu 1965, Praha) byl středoškolský profesor, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnolog, dialektolog, literární publicista a spisovatel. Narodil se v rodině jičínského kováře, v roce 1884 maturoval na gymnáziu v Jičíně, v roce 1891 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (obor moderní filologie)

Milan Jungman o něm napsal: „Kubínův svět je divoce barevný, strakatý a bláznivý, vymyká se skutečnosti‚ ale je ‚plný kouzla‘. Je uměleckou skutečností, která tu naši, přečasto příliš šedivou, uspěchanou a způsobnou, zaplavuje smíchem, fantazií, rozverností a mízami jara.“ „Je možné být sběratelem lidových písní, zvyků či výrobků a držet si nos, když sedlák kydá hnůj. Mezi kulturou sběratele a kulturou sbíranou, lidovou, zeje propast. J.Š. Kubín však s lidovou kulturou zcela splynul a bezezbytku ji v sobě asimiloval...“

Josef Štefan Kubín po léta naslouchal lidovým baječům a zapisoval věrně jejich poudačky, po léta je zpovídal. Ve vysokém věku 77 let debutoval knihou povídek. Nenapodoboval však staré vypravěče, neobměňoval to, co kdysi zapsal; netvořil ohlasy, neuhlazoval drsné humorky do literárně spořádané humoresky. Zpovídal sám sebe. Pan profesor, na slovo vzatý odborník - folklorista, se stal sám baječem, proměnil se v jednoho z těch, které jako folklorista objevil.

J. Š. Kubín splynul s lidovým světem, jaký zastihl na přelomu 19. a 20. století ve svém rodném kraji, v Podkrkonoší. Splynul s ním tak naprosto organicky, že se ve svém literárním díle jako vypravěč nestylizuje, ale dává jen přirozený výraz svému lidovému cítění a myšlení. Nedokáže psát články nebo dopisy jiným jazykem a stylem, než jakým píše své rapsódie či poudačky, nedokáže jinak hovořit a jednat. Jeho život a dílo jsou spjaty jednotou stylu.

To mu umožnilo najít nový, moderní vztah k lidové slovesnosti. Rozbil romantizující rousseauovské pojetí folklóru, které u nás převládalo od dob Boženy Němcové a K. J. Erbena. Nechtěl jen udržovat staletou tradici a nehtěl ani hledat vzor jazykové čistoty a mravního ideálu. Nevybíral a necenzuroval, nezušlechťoval a neretušoval. Nedělal z lidu ani mýtus ani ideál. Přijímal ho v každém projevu, protože za každým tímto projevem cítil život, život, který nevoní, ale čpí potem. Nešel za krásou, ale za pravdou.

Hned od počátku s tím měl nepříjemnosti. Vytýkali mu, že jeho zápisy lidových vyprávění urážejí mravní cítění, že jsou vulgární a ”sprosté”. Přejemnělá duše vzdělanecká chtěla nahradit hrubozrné výrazy ušlechtilými a zavrhnout drsný humor příliš ”nemravných” scén.

Kubínovy povídky jsou neseny protiasketickým duchem rabelaisovským, neštítí se žádného projevu života a berou ho se vším všudy, překypují radostí nad tím, že člověk může pozemsky milovat, plodit a rodit, přejímat život a předávat ho, vnímat jeho drsnou krásu všemi smysly. Neznají církevnicky kárající představu hříchu. Vědí jen o pozemské spravedlnosti. Proto Kubína tak miloval umělec stejného ducha a životní víry, Vladislav Vančura.

Ale Kubínovo dílo obsahuje i tvorbu nejsoučasnější. Je až s podivem, jak jeho lidovost je spřízněna s lidovostí zcela dnešního baječe - „pábitele“ – Bohumila Hrabala. Kubínovy i Hrabalovy „naturalismy“ pobuřovaly pravověrné lidoznalce. Řeč Kubínových poudaček patří už ovšem historii. Přesto je jeho dílo naprosto moderní. Je totiž mladé svým duchem. Duchem, který vyrostl z práce, ze snění, z radostí i z hoře, z toho, co přetrvává a žije v lidech a co v nich bude žít, dokud budou lidmi. Prostý lid byl pro Kubína skutečnost, tedy život neupravený a neuhlazený, nikoli vyblejskaný ideál. Některá jeho díla byla vydána i v Německu.