Fotoaparát
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fotoaparát je zařízení sloužící k pořizování fotografií. Každý fotoaparát je v principu světlotěsně uzavřená komora s malým otvorem (nebo nějakou složitější optickou soustavou – objektivem), jímž dovnitř vstupuje světlo, a nějakým druhem světlocitlivé záznamové vrstvy na druhé straně, na níž dopadající světlo kreslí obraz.
Obsah |
[editovat] Clona a hloubka ostrosti
Otvor pro vstup světla je vybaven clonou, umožňující měnit jeho velikost a tím ovlivňovat množství vnikajícího světla a tím i výslednou světlost fotografované scény. Zároveň platí, že čím je otvor menší, tím je paprsek dopadající ze zachytávaného objektu užší, a jeho obraz je tudíž na výsledném snímku ostřejší – se vzrůstajícím zacloněním tedy roste hloubka ostrosti (oblast před i za zaostřeným místem, v níž se budou předměty stále jevit jako ostré).
Vzhledem k tomu, že množství dopadajícího světla závisí i na ohniskové vzdálenosti objektivu (ta v praxi určuje „přiblížení“, neboli prostorový úhel, který bude fotoaparát snímat), neuvádí se clona v absolutních jednotkách, ale používá se tzv. clonové číslo, které vyjadřuje poměr ohniskové vzdálenosti (značené f) a otevření clony. Minimální hodnota clonového čísla se označuje jako světelnost objektivu.
[editovat] Závěrka
Dalším důležitým prvkem fotoaparátu je závěrka, jejímž primárním úkolem je bránit dopadu světla na citlivou vrstvu ve chvíli, kdy se nefotografuje. Doba otevření závěrky při expozici také ovlivňuje snímek – čím déle je závěrka otevřena (tato doba se nazývá expoziční čas), tím více světla dopadne na citlivou vrstvu. Současně ale delší časy expozice způsobují pohybovou neostrost – rozmazání objektů, které se za dobu otevření závěrky pohnuly. Krátká expoziční doba naopak dokáže velmi rychlé děje „zmrazit“, a zachytit z nich jen jeden krátký okamžik.
[editovat] Objektiv
Pro správné vykreslení fotografie je třeba fotoaparát také zaostřit, aby se sbíhající se paprsky z objektivu potkaly právě v místě, kde dopadají na citlivou vrstvu. (Pokud by se setkaly před ní nebo za ní, neprojeví se bod na objektu na snímku jako bod, ale jako rozmazaný kroužek – snímek bude neostrý.) To se řeší ostřícím mechanismem na objektivu, který zjednodušeně vyjádřeno posune celou optickou soustavu dopředu nebo dozadu tak, aby se paprsky sbíhaly právě na citlivé vrstvě. (Výjimkou aparáty s tzv. fix focusem – to jsou nejčastěji kompaktní aparáty nebo mobilní telefony, u nichž je clonový otvor tak malý, že dopadající paprsky jsou dostatečně úzké k vykreslení většiny předmětů v rozumné vzdálenosti.)
Ostření může ponecháno na obsluze, moderní přístroje ale disponují možností automatického ostření (autofokusu). To může být dvojího druhu: aktivní (kdy si fotoaparát sám vzdálenost změří například pomocí odrazu infračerveného paprsku od objektu, a podle zjištěného výsledku zaostří) nebo pasivní (kdy fotoaparát ostří „od oka“, projíždí rozsah zaostření a měří kontrast zachycené scény; nejostřejší scéna má také největší kontrast). Protože aktivní autofokus má několik nevýhod – má problémy například s focením skrz sklo, vylučuje možnost výměny objektivů a použití „zvětšovacích“ předsádek a podobného vybavení – používá se pouze v kompaktních fotoaparátek, zatímco zrcadlovky jsou vybavovány výhradně ostřením pasivním, kdy všechno měření probíhá přes objektiv (through the lens – TTL) a objektivy je tudíž možno měnit.
Pasivní ostření není schopno fungovat při nedostatku světla. V těch případech je pak nutno ostřit ručně; některé fotoaparáty též pro ten účel mají miniaturní přisvětlovací lampy.
[editovat] Rozdělení fotoaparátů
Fotoaparáty je možné rozdělovat několika způsoby:
[editovat] Podle citlivé vrstvy:
- deskové – Světlocitlivá chemická vrstva je nanesena na skleněné desce. Tento typ se využíval na počátku fotografování.
- filmové – roli světlocitlivé vrstvy hraje celuloidový pás pokrytý chemikáliemi, reagujícími na světlo svoji přeměnou; v laboratoři je pak snímek vyvolán – přeměněné chemikálie se další reakcí změní na zabarvené a tím vzniká obraz
- digitální – jako světlocitlivý prvek je v nich senzor CCD nebo CMOS, zachycené informace jsou pak digitálně zpracovány do snímku
[editovat] Podle konstrukce:
- hledáčkové – fotograf komponuje scénu hledáčkem – zvláštním průzorem vedle objektivu
- jednooké zrcadlovky (SLR) – aparát je vybaven sklopným zrcadlem: při kompozici scény se fotogram dívá přímo skrz objektiv, při expozici se zrcadlo sklopí a exponuje se na citlivou vrstvu; do této kategorie lze řadit i tzv. nepravé zrcadlovky (SLR-like), které sice zrcadlo nemají, ale při kompozici scény fotograf vidí živý obraz ze senzoru na displeji
- dvouoké zrcadlovky (TLR) – aparát má dva objektivy; obraz z horního je odrážen pevným zrcadlem na matnici, dolní slouží výhradně pro expozici
Nevýhodou hledáčkových fotoaparátů a dvouokých zrcadlovek je tzv. paralaxa – prostorový rozdíl mezi pohledem fotografa před pořízením záběru a výsledným snímkem. Tento rozdíl je výrazný především pro předměty blízko od objektivu (méně než 1 metr).
