Diplomatický vztah
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Podle mezinárodního práva má každý subjekt mezinárodního práva nárok na udržování diplomatických vztahů, tzn. právo zřídit zastupitelství své země v jiných státech (resp. význačných mezinárodních organizacích a institucích).
V uspořádání diplomatických vztahů a kodifikaci zde platných norem hrálo roli několik konvencí a konferencí:
- První obsažná kodifikace norem diplomatických vztahů byla přijata na Vídeňském kongresu 1815.
- Zde přijaté zásady byly rozšířeny a porvzeny v závěrečném dokumentu konference v Cáchách roku 1818.
- Dnes užívané normy byly vypracovány ve Vídni roku 1961 (Vídeňská konvence o diplomatických stycích).
- Pro konzulární vztahy je směrodatná Konvence o konzulárních vztazích (Vídeň 1963).
Diplomatičtí zástupci jsou podle Vídeňské konvence z roku 1961 děleni do tří tříd:
- velvyslanec, nuncius
- vyslanec, internuncius
- zmocněnec
Funkce tzv. ministerského rezidenta, jak byla zavedena v Cáchách roku 1818, pozbyla během 20. století rozšíření (funkce velvyslance byla zpočátku vyhrazena pouze několika velmocím, ostatní státy vysílaly ministry resp. ministerské rezidenty).
Konzul, stejně jako i apoštolský delegát, naproti tomu neplatí jako diplomaté.
Vídeňská konvence řídí také otázku ochrany diplomatických zástupců a jejich úřadů proti trestnímu stíhání a jiným zásahům státní moci. Zde se jedná o diplomatickou imunitu a exteritorialitu.
