Dějiny Anglie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dějiny Anglie jsou dějinami jedné ze zemí Spojeného království.
[editovat] Počátek dějin
Nejstarší obyvatelé Anglie a celé Velké Británie jsou neznámí. Není možné určit jejich původ ani způsob, jakým se tyto kultury seznámily s opracováním kovů. Z této doby se nicméně zachovaly památky, jako je známá Stonehenge, odkazující na tzv. megalitickou kulturu.
[editovat] Keltská kolonizace
Přibližně kolem roku 600 př. n. l. překročily některé keltské kmeny Lamanšský průliv a osídlily Anglii i zbytek Velké Británie. Mezi tyto kmeny náleželi především Galové (v užším slova smyslu). V nadcházející druhé vlně osídlení přišel do dnešní Anglie keltský kmen Britů. Keltští obyvatelé vytlačili v průběhu následujících staletí původní obyvatele do nehostinných částí britského souostroví, kmen Britů postupně obsadil většinu území dnešní Anglie a Walesu.
[editovat] Římané v Anglii
V prvním kontaktu s Anglií byl Julius Caesar, když v roce 55 př. n. l. prozkoumával jihoanglické pobřeží. V roce 43 n. l. se na jižním pobřeží vylodily římské legie vedené Aulem Plautiem. Na rozkaz císaře Claudia následně porazily keltské kmeny a dobyly většinu Anglie. Římané ostrov jako první pojmenovali Britannia, založili zde stejnojmennou provincii (viz Provincie Británie), vybudovali nová města, vojenské osady, tábory a silnice. V severní Anglii byl od pobřeží k pobřeží zbudován Hadriánův val, který měl římskou provincii chránit od zbylých nepodmaněných kmenů žijících dále na sever. Čilý obchodní ruch znamenal pro Británii období prvního kulturního rozkvětu.
[editovat] Vpád Anglů, Sasů a Jutů
Piktové a Skotové, kmeny žijící ve Skotsku, začaly již před začátkem 5. stol. n. l. ohrožovat římské obyvatelstvo v Anglii. Od pol. 5. stol. n. l., po vyklizení Anglie římským vojskem, nicméně začaly Anglii ohrožovat kmeny germánské, a to Anglové, Sasové a Jutové. Následně tyto kmeny započaly se soustavným osídlováním Anglie. Jutové se usídlili v jihovýchodní Anglii (Kent), Sasové zabrali Anglii jižní (známou později saskými oblastmi Sussex, Wessex a Essex). Anglové osídlili severovýchodní část. V nadcházejících staletích vzniklo v Anglii několik menších anglosaských království, odvozující svou moc z těchto germánských oblastí.
Keltský kmen Britů byl germánským osídlováním zaháněn stále západnějším směrem, svou identitu si ale udržel. Podle některých zdrojů byl mezi vládnoucími Brity v tomto období výrazný především jeden z králů, který někdy bývá ztotožňován s bájným králem Artušem.
[editovat] Nájezdy Dánů
V 9. stol. Dánové (resp. Vikingové) zahájili nájezdy na Anglii spojené s pleněním a honbou za kořistí. Toto nebezpečí se podařilo zastavit anglosaskému králi Wessexu, Alfrédu Velikému, ovšem za cenu rozdělení země mezi jeho a dánskou nadvládu.
Po smrti Alfréda Velikého získávali Dánové v Anglii stále větší vliv, v 10. století zakončenou ovládnutím celé Anglie. Posléze ale byla politická moc znovu rozdělena mezi Anglosasy na jedné straně a Dány na straně druhé.
[editovat] Vpád Normanů
Normanský vévoda Vilém, později zvaný Dobyvatel, se roku 1066 přeplavil z Normandie do Anglie a u Hastings porazil anglosaská vojska v čele s jejich králem Haroldem. Poté se nechal korunovat anglickým králem. Vilému Dobyvateli se sice nepodařilo získat nadvládu nad celou Británií, zajistil ale pro Normany pevnou mocenskou pozici v Anglii. Tento okamžik znamená pro Anglii vznik skutečné feudální společnosti, ve které měli privilegovaní Normané nadřazené postavení nad Anglosasy, kteří napříště museli žít v jejich područí.
Vilém Dobyvatel nechal roku 1086 sepsat tzv. Knihu posledního soudu, zaznamenávající veškerý pozemkový majetek, výši placených daní a další skutečnosti. I dnes je tento Vilémův historický záznam nesmírně cenný a je jedním z rozhodujících pramenů vztahujících se k tomuto období. Vilém Dobyvatel zemřel roku 1087 v Normandii.
Normanské a anglosaské obyvatelstvo postupem času splynulo v jedno a položilo tak základ k novému mocenskému vzestupu celé Anglie.
[editovat] Dynastie Plantagenetů
První z dynastie Plantagenetů, Jindřich II. Plantagenet (vládl 1154-1189), usiloval o rozšíření anglické nadvlády na kontinentě (oblast severní Francie), stejně tak posiloval svou moc v Irsku. Na domácí půdě proslul zejména svým sporem s církví. Omezoval pravomoce církevních soudů, neuznával některé oblasti práva a vměšoval se i do volby biskupů a arcibiskupů. Hrozbami přinutil anglické biskupy podepsat tzv. Clarendonskou konstituci, v níž přiznávali králi právo zasahovat do mnoha procesů a práv církve, kde to církevní právo jednoznačně vylučovalo. Spor o platnost této konstituce, který se následně rozpoutal mezi Jindřichem II. a Tomášem Becketem, arcibiskupem z Canterbury, vedl nejprve k vyhnanství arcibiskupa, a posléze, po návratu doprovázeném zárukami bezpečnosti ze strany krále, pak k jeho zavraždění. Tento čin (mělo se tak stát z králova popudu a Jindřich II. vrahy odmítl potrestat) byl jeden z důvodů, proč později vypuklo povstání mnoha Jindřichových vazalů, včetně jeho vlastních synů.
Anglický král Richard (1189-1199), zvaný Lví srdce, se stal známým především jako vůdce křižáků ve Třetí křížové výpravě. Svou zemi zatěžoval neúměrnými daněmi nutnými pro vedení vzdálených válek. V Richardově nepřítomnosti spravoval zemi jeho bratr Jan Bezzemek, který se po jeho smrti stal nakonec králem sám (1199-1216). Jeho věrolomnost, krutost a až chorobná mstivost vedla k opakovaným vzpourám ve všech jeho državách . Zejména pro vnitřní spory nejprve ztratil državy ve Francii a později musel čelit všeobecnému povstání téměř celé své říše. Anglická šlechta přinutila krále podepsat dokument Magna charta libertatum (Velká listina svobod, 1215), zaručující pro šlechtu výjimečné postavení a práva a zároveň silně omezující královy pravomoci. Tento dokument se stal v tehdejší feudální Evropě naprosto ojedinělým. Jelikož král vzápětí označil listinu za neplatnou, propuklo povstání vzápětí novou silou.
Smrt Jana Bezzemka a nástup jeho nezletilého syna Jindřicha III. (1216-1272) na trůn situaci nakonec uklidnil, avšak ztráty Jana Bezzemka zůstaly definitivní. Velká listina práv a svobod zůstala v platnosti a ztracené kontinentální državy už zůstaly Francii.
Během vlády krále Eduarda I. (1272-1307) došlo k rozvoji anglických měst a obchodu a dokončení postupného obsazování Walesu. Zejména však získal významnou pozici v anglickém státě Parlament (roku 1295), nazývaný nejdříve Velkou radou, jeho počátky se v Anglii kladou už do 2. pol. 13. stol. Je jedním z nejstarších parlamentů vůbec. Jeho členy byli už za Edvarda zástupci šlechty a měst. Mezi jeho prvotní pravomoci pak patřila (částečná) kontrola státních financí. Eduard I. zcela ovládl Skotsko, jeho syn, Eduard II. (1307-1327), je však opět ztratil.
[editovat] Stoletá válka
V letech 1337 až 1453 zuřila mezi Francií a Anglií tzv. Stoletá válka, jejímž důvodem byly především anglické obchodní zájmy. Eduard III. Plantagenet (1327-1377) zahájil invazi do Francie jako řešení svých nároků na francouzský trůn. Získal pro svá vojska vítězství v bitvě u Crécy roku 1346 a další vojenské úspěchy Angličanů následovaly.
Roku 1349 udeřila v Anglii morová epidemie zvaná Černá smrt, která se šířila celou tehdejší Evropou. Morová rána zanechala vážné následky jak na anglickém venkově, tak mezi anglickými městy.
Únava a vyčerpání ze Stoleté války brzy našly vážnou odezvu v anglické společnosti. V atmosféře všeobecné nespokojenosti se v oxfordské univerzitě prosadil Jan Viklef, zastupující tehdejší teologický proud, který usiloval o vnitřní reformaci Církve.
Vyvrcholením vlny nespokojenosti bylo selské povstání vedené Watem Tylerem v 80. letech 14. stol.
Jindřichu V. se podařilo získat ve Francii důležité vítězství v bitvě u Agincourt roku 1415, donutil tak francouzského krále uznat anglického panovníka svým regentem a dědicem. Po smrti Jindřicha V. byli ale Angličané poraženi. Sílu Francouzům v boji proti Angličanům dodala především sv. Jana za Arku. Ta byla sice Angličany posléze upálena, francouzské vítězství ve Stoleté válce tento čin už ale neodvrátil. Jedinou državou, která Angličanům roku 1453 ve Francii zůstala, bylo přístavní město Calais.
[editovat] Válka Růží
Válka Růží byla ozbrojeným politickým sporem mezi vládnoucí dynastií Lancasterů (ve znaku s rudou růží) a vévody z Yorku (ve znaku s bílou růží), kteří si anglický trůn nárokovali. V roce 1485 bitva u Bosworthu rozhodla ve prospěch Lancasterů, když zde Jindřich Tudor porazil Richarda III. (1483-1485), původem z Yorku. Jindřich Tudor se poté zmocnil anglického trůnu jako Jindřich VII. a zahájil tak vládu Tudorovců.
[editovat] Vláda Tudorovců a anglická reformace
Doba vyplněná úpadkem feudalismu a vzestupem nových společenských vrstev, rozvojem obchodu a také objevitelskými plavbami znamenala pro Anglii přerod do nové historické epochy.
Jindřich VII. (1485-1509) se proslavil svou autoritativní vládou a snahou o její udržení, což mu měla zajistit i výhodná sňatková politika s dynastií z Yorku, dále panovnickým rodem ze Skotska a Španělska. Jeho nástupce Jindřich VIII. (1509-1547) měl celkem šest manželek, jeho první žena, Španělka Kateřina Aragonská mu nedala dědice, po kterém toužil. Dostal se do konfliktu s římskokatolickou církví poté, co požadoval, aby byl s Kateřinou rozveden. Jindřich VIII. nakonec zašel tak daleko, že se jako anglický král prohlásil za nejvyšší hlavu církve a zpochybnil tak autoritu římského papeže. Tento okamžik, následovaný změnami v duchovních obřadech církve, znamenal vznik samostatné reformované anglikánské církve, i když ve svých počátcích nalezla v Anglii u některých skupin obyvatelstva značný odpor. Odvrat od římskokatolické církve předurčil i osud anglických klášterů, které byly následně zrušeny.
Jindřich VIII. se v zahraniční politice dokázal rozhodně vyrovnat i se Skoty, které porazil v bitvě u Solway Moss v roce 1542. Zároveň upevnil svazek Anglie s Walesem, napříště mohli zástupci z Walesu zasedat v Parlamentu.
Královna Marie I. (1513-1558) byla katolickou dcerou Kateřiny Aragonské. Její vláda byla vyplněna úsilím o návrat k římskokatolické církvi. I přes svůj sňatek se španělským králem Filipem neměla žádné potomky. Násilné spojenectví Anglie se Španělskem navíc bylo pro zemi značně nevýhodné.
Po smrti bezdětné Marie se tak stala dědičkou trůnu Alžběta, nevlastní sestra Marie, dcera Jindřicha VIII. a neurozené Anny Boleynové.
[editovat] Vláda Alžběty I.
Alžběta I. (1558-1603), známá jako panenská královna, pokračovala v emancipaci anglikánské církve. Odmítla se vdát a určit svého nástupce, její vláda, označovaná jako zlatý či alžbětinský věk, se značí neobyčejnou pevností a stabilitou, popularitou i respektem k osobě panovníka. Dokázala navzájem znepřátelit Francii a Španělsko, prospěch z toho těžila ona. Její dvůr se stal centrem kultury, místem setkání básníků, myslitelů a umělců.
Anglie začala hrát v tomto období důležitou roli jako námořní velmoc. Narazila však na odpor Španělska. Sir Francis Drake dokázal pro Alžbětu I. vybojovat obrovské vítězství, když v roce 1588 porazil ohromnou španělskou flotilu nazvanou Armada, která měla Angličany potrestat za jejich loupeživé útoky vůči španělským obchodním lodím. Anglie se tímto vítězstvím stala velmocí schopnou dominovat na moři a zakládat své vlastní zámořské kolonie. Sir Walter Raleigh tak posléze založil první anglickou kolonii v Severní Americe a pojmenoval ji po své (panenské) královně Virginie.
[editovat] Vláda Stuartovců
Král Jakub VI. (1603-1625) byl skotským králem a zároveň dědicem anglického trůnu. Symbolicky tak spojil vládu nad Skotskem i Anglií, ale tento svazek nebyl nikterak pevný. Jeho matkou byla známá postava anglických dějin, Marie Stuartovna. Jakubův postup vůči extrémním protestantům (puritánům) a katolíkům vyvolával vlnu nevole. V roce 1605 se katolík Guy Fawkes pokusil krále i s členy Parlamentu vyhodit do povětří, šlo o jeden z katolických pokusů o útok na krále. Chystaný atentát byl nakonec neúspěšný, sami angličtí katolíci se však v zemi ještě více izolovali. Útěkem do Severní Ameriky od neoblíbeného krále řešili někteří protestanti dlouhodobé neshody, jedna ze skupinek, která do Ameriky připlula roku 1620, vešla ve známost jako Otcové poutníci.
[editovat] Občanská válka a republika
Vláda Karla I. (1625-1649) byla vyplněna politickým nedorozuměním mezi králem a Parlamentem. Parlament sice donutil krále k uzavření dohody, zaručující parlamentu jistá práva, Karel I. ale dohodu brzy přestal respektovat a přiklonil se k absolutistické podobě vlády. Mezi přívrženci královy vlády, royalisty, a podporovateli parlamentních sil, složených zejména z řad puritánů, vypukla v roce 1642 občanská válka. Puritáni se brzy zmocnili vlády nad většinou Anglie, kde se pokusili zavřením kulturních institucí zavést politiku podle své přísné fundamentalistické víry. Vojenské úspěchy představované vítězstvími jednoho z předních parlamentních vůdců, Olivera Cromwella, nad vojsky royalistů, byly završeny popravou krále Karla I. roku 1649.
Anglie se následně stala republikou. Nejvyšší politickou moc ve státě vykonával parlamentní výbor. Jednalo se o jediné období v průběhu anglických dějin, kdy v zemi neexistovala monarchie.
V době po porážce sil skupiny diggerů (požadujících mimo jiné rozdělení půdy chudině) a levellerů (požadujících všeobecné volební právo) bylo období republiky roku 1653 ukončeno Oliverem Cromwellem poté, co se rozhodl rozpustit tzv. dlouhý parlament, scházející se od roku 1640. Cromwell sám sebe prohlásil lordem protektorem, stal se v zemi neomezeným diktátorem. Brutálním vojenským tažením dobyl významné pozice v Irsku, za což se u Irů stal nenáviděným politikem. Systematicky podporoval kolonizaci Ulsteru (severního Irska) anglickými osadníky.
Brzy po přijetí tzv. Zákona o plavbě vypukl mezi Anglií a Nizozemskem válečný konflikt, který měl rozhodnout o dominanci na světových mořích a přístupu k ovládnutí dalších zámořských území. V roce 1654 bylo nizozemské loďstvo poraženo a Anglie se stala rozhodující námořní velmocí.
Oliver Cromwell zemřel roku 1658. Jeho nástupcem v pozici diktátora se měl stát jeho syn Richard. Proti Richardově osobě se však zvedla vlna odporu. Posléze byl moci zbaven a roku 1660 byli Stuartovci restaurováni na anglický trůn. Došlo k obnovení monarchie.
[editovat] Restaurace Stuartovců a vyvrcholení buržoazní revoluce
Stuartovec Karel II. (1660-1685) se pokusil odstranit vliv puritánů na anglickou společnost, nesetkal se nakonec s velkým pochopením u parlamentních sil, které se v této době poprvé rozdělily na dvě výrazné frakce (Toryové a Whigové).
Jakub II. (1685-1688) znovu vyvíjel úsilí o návrat Anglie k římskokatolické církvi a zároveň vybudování absolutistické vlády panovníka. Jeho snaha byla zprvu tolerována, jelikož se předpokládalo, že Jakubův následovník se opět přidá k anglikánství. Pod hrozbou trvalého přiklonění se ke katolictví však výrazná část Angličanů nakonec proti králi vystoupila. Roku 1688 Jakub II. uprchl do Francie. Jeho protestantská dcera Marie a představitel Nizozemska Vilém Oranžský, rovněž protestant, se na přání Parlamentu stali roku 1689 dalšími panovníky Anglie.
Anglie se přijetím nových zákonných opatření stala konstituční monarchií, moc anglického krále je napříště omezena Parlamentem a ústavou. Tímto se zároveň zakončuje období anglické buržoazní revoluce, v Anglii je položen pevný základ pro vybudování občanské demokracie. Anglický panovník je jmenován i nejvyšší hlavou anglikánské církve, skutečnou nejvyšší politickou moc v monarchii ale vykonává Parlament.
Jakub II. se ještě pokusil o návrat na trůn, a to skrze vojenské akce v Irsku. V návaznosti na obléhání protestantského severoirského města Londonderry byl Jakub II. posléze poražen Vilémem Oranžským v bitvě u Boyne roku 1690.
[editovat] Zákon o unii z roku 1707
Po skončení buržoazní revoluce dochází především k ekonomickému vzestupu Anglie za vlády královny Anny (1702-1714).
Zákonem unii z roku 1707 se Skotské království připojilo k Anglii a Walesu a vytvořilo pevnou unii, vznikla Velká Británie. Unie se stala základem pro vznik Spojeného království Velké Británie a Irska v roce 1800. Anglie, Wales, Skotsko a Irsko nadále sdíleli společnou historii.
