Chalkedon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Chalkedon (řecky Χαλκέδον, někdy přepisován jako Kalchedon či Chalcedon) je starověké přístavní město v Bíthýnii v Malé Asii, téměř naproti Byzantiu, na jih od Scutari.

Původně byl Chalkedon megarskou kolonií založenou na místě o tolik horším než se naskýtalo na opačném břehu, že si vysloužil ve věštbě jméno „město slepých“ (caecorum oppidum, Plinius Starší). Ve svých raných dějinách těžil z bohatství Byzantia, byl dobyt satrapou Otanem (kolem roku 513 př. n. l.) a dlouho kolísal mezi spartskými a athénskými zájmy; nakonec jej pergamský král Attalos III. odkázal roku 133 př. n. l. Římanům.

Město téměř zničil pontský král Mithradatés VI., avšak během doby císařské se opět vzmohlo a vyrostlo v něm mnoho nových veřejných staveb. Tento rozkvět ukončily ve 3. století n. l. vpády Gótů do Malé Asie, jež místním způsobily značné škody. Další pohroma pak přišla o sto let později, kdy bylo město vypleněno vojsky císaře Valenta za podporu uzurpátora Procopia. Ze sutin budov nechal Valens postavit akvadukt v Konstantinopoli.

Svůj význam si Chalkedon přesto podržel až do konce starověku a roku 451 hostil čtvrtý ekumenický koncil. V letech 616 – 626 ho drželi Peršané, kteří se za krále Husrava II. pokoušeli dobýt Konstantinopol. Od těch dob nastal pomalý úpadek, provázený rozpadem antických staveb. Osmanští Turci použili materiál z rumiště na výstavbu Istanbulu.

Na jihu se dochovaly zříceniny Pantateichia (turecky Pendik), kde měl údajně dožít svůj život byzantský vojevůdce Belisar. Dnes se prostor antického města nazývá Kadıköy a je jednou z částí tureckého Istanbulu.

Od názvu města je odvozen též název minerálu chalcedonu.