Akordeon
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Akordeon, zvaný též tahací harmonika, je hudební nástroj, u něhož jsou zdrojem zvuku kovové jazýčky, rozechvívané proudem vzduchu. Ten je získáván pohybem měchu. Pro ovládání nástroje slouží dvě skupiny kláves. Akordeon patří mezi aerofony.
Obsah |
[editovat] Historie
První akordeony začal v roce 1822 stavět Friedrich Buschmann v Berlíně. Své nástroje označoval jménem Handäoline. Patent na nástroj s názvem akordeon zíslkal v roce 1829 vídeňský nástrojář Cyrill Demian.
[editovat] Typy akordeonů
[editovat] Knoflíková harmonika
Pro ovládání diskantové i basové části knoflíkové harmoniky slouží množství kulatých knoflíků, uspořádaných do několika řad.
- Bandoneon
- Koncertina
- Melodeon
- Heligonka
- Chromatická knoflíková harmonika
[editovat] Pianová harmonika
Pianová neboli klávesová harmonika má v diskantové části klaviaturu s rozsahem většinou od dvou do tří oktáv.
Mezi velmi významné skladatele pro pianové harmoniky patří Ilja Havlíček a Bohumil Bláha.
[editovat] Konstrukce
Akordeon má diskantovou část a basovou část, které jsou spojené měchem. Diskantová část se ovládá pravou rukou a část basová se ovládá rukou levou. Součástí diskantové a basové části jsou rejstříky, které mění zvuk tónů.
[editovat] Diskant
Diskant neboli melodická část slouží pro hru pravou rukou. U piánové harmoniky je pro ovládání použita klaviatura běžného uspořádání (jako na klavíru) s menšími klávesami. U knoflíkové harmoniky slouží pro ovládání diskantové části kulatá tlačítka (knoflíky), uspořádaná do dvou až šesti řad. Ve vodorovném směru postupují tóny v malých terciích, v šikmém směry po půltónech. Po třech vodorovných řadách se tóny opakují, což umožňuje hru v různých tóninách se stejným prstokladem. Umístění tónu (poloha základního tónu) není jednotné, existuje systém vídeňsko-francouzský, italský, holandský a další.
[editovat] Bas
Basová část sa ovládá prsty levé ruky s výjimkou palce. Počet knoflíků je různý. Malé nástroje mohou mít 12–32 basů, střední mívají 48, 60, 72 nebo 96 basů a u největších nástrojů může počet basů dosahovat 120, 140 nebo 180. Větší rozsah se příliš nevyskytuje. Knoflíky jsou umístěny v několika řadách, které jsou od shora uspořádány takto:
1. řada – pomocné basy (terciové tóny – velké tercie od základního tónu)
2. řada – základní basy (základní tóny)
3. řada – durové akordy (od odpovídajícího základního tónu)
4. řada – mollové akordy (od odpovídajícího základního tónu)
5. řada – dominantní septakordy (od odpovídajícího základního tónu)
6. řada – zmenšené septakordy (od odpovídajícího základního tónu)
Někdy bývá za šestou řadu doplněna ještě 7. řada se zvětšenými kvintakordy, případně před první řadu druhá pomocná řada s malými terciemi.
Na zadní desce těla basové části je vzduchový ventil, kterým se vypouští z měchu přebytečný vzduch.
[editovat] Měch
Kožený měch je tvořen mnoha záhyby a slouží k čerpání vzduchu pro rozeznívání jazýčků diskantové i basové části. Přívod vzduchu k jazýčkům je ovládán klávesami. Změnou rychlosti pohybu měchu lze ovládat dynamiku hry.
[editovat] Rejstříky
Ke každému tónu přísluší obvykle větší počet jazýčků, které se vybírají pomocí rejstříkových spínačů, umístěných v diskantové i basové části. Umožňují spínat tóny v několika oktávových polohách, dvojice mírně rozladěných jazýčků vytvářejí tremolo.
[editovat] Podívejte se také na
- Harmonium
[editovat] Odkazy
Česká stránka o harmonikách http://harmoniky.kvalitne.cz.
 |
Tento hudební článek je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. |
