Říšský konkordát
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jako Říšský konkordát se označuje konkordát uzavřený roku 1933 mezi Německou říší a Svatým stolcem. Je stále platný pro Spolkovou republiku Německo
Vyjednávání byla zahájena již za výmarské republiky. Požadavky katolické církve byly ovšem pro většinu její politické scény nepřijatelné. Za Adolfa Hitlera byla jednání obnovena, účastnil se jich na církevní straně vedle nuncia Eugenia Pacelliho (pozdějšího papeže Pia XII.), také předseda katolické německé strany Zentrum Ludwig Kaas. Na straně říšské vlády vyjednával Franz von Papen, který byl původně také členem strany Zentrum (vyloučen ze strany v červnu 1932) a po válce byl jmenován papežským tajným komorníkem.
Obsah |
[editovat] Předání moci Hitlerovi
Von Papen se již 4. ledna 1933, tedy před vytvořením vlády, setkal s Hitlerem, aby s ním hovořil o konkordátu. Přitom dal najevo, že likvidace komunistické strany není papeži proti mysli, a pokud dojde ke schválení konkordátu, je papež ochoten se zřeknout i politické činnosti kléru. Konkordát měl upravit, kodifikovat a na úrovni mezinárodní smlouvy zaručit práva katolické církve. Jako protislužbu získali národní socialisté souhlas strany Zentrum se zmocňovacím zákonem, který přenášel některé zákonodárné pravomoci parlamentu na říšskou vládu a který bylo možno schválit jen dvoutřetinovou většinou.
Národní socialisté měli zájem na umlčení katolických kritiků (články 16 a 32), oslabení nedůvěry části katolického obyvatelstva a zahraničněpolitickém uznání nové vlády. Církev zase vnímala národní socialismus jako nepřátelský subjekt a věřila, že mezinárodní smlouva ochrání její základní práva, členy a instituce.
Konkordát byl podepsán 20. července 1933 von Papenem a Pacellim. K ratifikaci došlo 10. září.
Říšský konkordát byl první mezinárodní smlouvou Hitlerovy vlády, která jej použila ve své propagandě a ukázala se jako mezinárodně uznávaná vláda. Na druhé straně naděje Církve se nesplnily, neboť Hitler konkordát respektoval jen a pouze tehdy, když se mu to hodilo (tj. zejména zpočátku, kdy ještě hodlal předstírat, že je rozumný a dá se s ním jednat).
Církev se snažila konkordát dodržovat, jako organizace vystoupila ostře proti nacismu teprve poté, co vláda porušila část ustanovení konkordátu. Jednalo se zejména o článek 31, a jej porušující zásahy státní správy proti katolickým spolkům a katolickému školství. Roku 1937 vydal papež Pius XI. za vydatného přispění Pacelliho německy psanou encykliku „Mit brennender Sorge“, ve které upozornil na masové porušování konkordátu a odsoudil jeho ideologické prameny: vypjatý nacionalismus, rasismus, které jsou v rozporu s katolickou naukou.
Po válce byla nadnesena otázka platnosti konkordátu. Spolkový ústavní soud rozhodl 26. března 1957, že konkordát je platný a je nadále součástí německého právního řádu. Zůstává tak jedinou platnou německou mezinárodní smlouvou uzavřenou Třetí říší.
[editovat] Podstatná ustanovení konkordátu
- svoboda vyznání a praktikování náboženství (článek 1)
- v platnosti zůstávají konkordáty s Bavorskem (1924), Pruskem (1929) a Bádenskem (1932) (článek 2)
- svobodná korespondence mezi Svatou stolicí a všemi německými katolíky (článek 4)
- duchovní obdrží stejnou (sociální) ochranu jako státní úředníci (článek 5)
- oděv duchovních smějí nosit jen duchovní, tresty jako za zneužití vojenských uniforem (článek 10)
- církevní obce a obdobné organizace jsou spolky veřejného práva, církev má právo vybírat církevní daně (článek 13)
- závazky státu vůči církvi mohou být zrušeny jen za souhlasu obou stran (článek 18)
- katolická výuka je řádným předmětem na školách (článek 21)
- učitelé náboženství mohou tuto činnost vykonávat jen se svolením biskupa (článek 22)
- přísaha biskupů, že budou respektovat vládu „Přísahám a slibuji, že budu respektovat ústavně vytvořenou vládu a budu dbát na to, aby ji respektoval můj klérus“ (článek 16)
- záruka duchovní péče v armádě (článek 27)
- ochrana katolických organizací a spolků, umožnění návštěvy bohoslužeb (článek 31)
- žádné členství duchovních v politických stranách či činnosti v jejich prospěch (článek 32)
Dodatkem konkordátu byl tajný protokol, upravující
- osvobození duchovních od všeobecné povinné vojenské služby, pokud by tato byla zavedena
[editovat] Kritika konkordátu
Vedle problematíckých okolností vzniku konkordátu (prohlasovaného za pomoci nacistů) kritici napadali především rozpor s požadavkem oddělení církve od státu. Kromě toho článek 18 konkordátu stanovuje platby státu katolické církvi, a je tedy v rozporu se článkem 138 výmarské ústavy, který dále platí díky článku 140 současné německé ústavy, jenž požaduje, aby byly „státní platby náboženským společnostem založené na zákonu, smlouvě a zvláštních právních titulech“ vystřídány zemskou právní úpravou, což se nestalo během 80 let, jež uplynuly od vyhlášení výmarské ústavy.
