Rytíř (titul)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Rytíř je označení příslušníka nižší šlechty nebo také dřívejší označení šlechtice, který byl za své statečné činy, celkovou udatnost či zásluhy v boji panovníkem na rytíře pasován.

Ve středověku byl každý rytíř automaticky šlechticem, ale ne každý šlechtic rytířem, protože k pasování na rytíře byla potřeba, aspoň v prvních obdobích, prokázat statečnost a věrnost.

[editovat] Pasování

Při tomto slavnostním aktu byl pasovanému dán rytířský meč, ostruhy a pás (proto se říká pasovat na rytíře) a zavázal se svému pánu přísahou. Tímto přijal povinnosti rytíře, ale i jeho privilegia.

Od každého rytíře se očekávalo, že bude věrně a spolehlivě sloužit svému pánu, bojovat proti bezpráví a ochraňovat slabší, sloužit víře, a ničím se neproviní proti dobrým mravům.

Rytířská privilegia jsou např. vlastnictví dědičných pozemků, účastnili se volby panovníka, byli oslovování statečný rytíři atd.

[editovat] Rytířská kultura

Jedním z impulsů šíření rytířství byla také kultura vázaná k rytířství tzv. kurtoazie. Kurtoazie pochází z francouzštiny a znamená dvornost či zdvořilost. Známé jsou některé milostné písně, které skládali a zpívali minesengři a trubadúři. Ale kurtoazie není jen soubor zásad pro jednání se slabším pohlavím, ale také chování k jiným rytířům. Tj. snaha o důstojné zachovávání hierarchie, jež není pro osobu nižšího postavení ponižující. Zahrnuje také jakési válečné konvece. Například šlechtic, který bezdůvodně neušetřil svého zraněného či vzdávajícího se urozeného soupeře, ztrácel čest a to se všemi důsledky. Jde tedy o vytvoření pravidel morálky a slušnosti, jež určují chování rytíře za všech okolností.

[editovat] Rytířský epos a román

Rytířskými ctnostmi bývaly štědře obdařeny postavy vystupující v hrdinských eposech - rozsáhlých básnických skladbách, které vyprávěly příběhy o panovnících nebo slavných válečnících. Mezi nejznámější patří písně o franském rytíři Rolandovi (je součástí básní o Karlu Velikém [[Chanson de geste]]) nebo španělském bojovníku proti Arabům Cidovi ([[Cantar de mío Cid]]). Středověká literatura rytířství hojně oslavovala a vytvářela až bájný obraz rytíře. Ideální rytíř je hrdina až k sebezničení, statečný a chytrý, neúnavný ochránce krále a víry.Ideál a skutečnost se však často rozcházely. Soudobý scholastický filosof sv. Anselm z Canterbury proto napsal, že „rytířství se rovná ničemnosti“.
Hrdinské eposy skládali původně potulní zpěváci a sami je také šířili. Putovali od hradu k hradu a svoje díla přednášeli před vznešenou společností. Šlechta ani panovníci však většinou nerozuměli latině, která se dosud v literatuře výhradně používala, proto se epické básně a také milostné písně skládaly v národních jazycích (francouzštině, němčině apod.). Tak bylo ve středověké literatuře překonáno výsadní postavení latiny a duchovních, kteří jako jediní tento jazyk ovládali.

Hrdinský epos nahradil později rytířský román, který byl psán nejenom ve verších, ale také v próze. Jeho hrdinou již nebyl rytíř - bojovník, ale rytíř, který prožívá nejrůznější dobrodružství, často během svých cest. Idealizoval svět vysoké šlechty a obsahoval i fantastické prvky. Takové byly romány francouzského autora Chrétiéna de Troeys o bájném králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu (Lancelot neboli Vozíček, Parsifal neboli Vyprávění o grálu ad.), které vycházely ze starých keltských pověstí. V českém prostředí vznikla ve 14.století veršovaná skladba Alexandreis, pojednávající o životě a činech starověkého vládce Alexandra Velikého. Neznámý autor v ní vyjádřil svůj názor na příkladné chování šlechtice a zobrazil poměry v Čechách za vlády posledních Přemyslovců.