Quido Kocián

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Quido Kocián (7. března 1874, Ústí nad Orlicí - 3. ledna 1928, Hořice v Podkrkonoší) byl vynikající sochař, patřící k předním představitelům českého umění přelomu 19. a 20. století. Jeho tvorbu lze charakterizovat jako originální formu symbolismu, pro níž je typická výrazná exprese a přítomné jsou v ní i secesní prvky. Filosoficky lze jeho umělecké sdělení považovat za existencionalistické. Bývá řazen po bok dalších významných současníků - Františka Bílka, Ladislava Šalouna nebo Bohuslava Kafky, s nimiž ho spojuje zájem o psychologii moderního člověka, o temné stránky jeho povahy a nejvnitřnější hnutí lidské duše. Oblíbený motiv smrti jej v pozdějších letech postavil též do role sochaře funerálních motivů.

[editovat] Biografie

Quido Kocián se narodil v Ústí nad Orlicí v rodině kameníka. Nejdříve studoval kamenickou školu, kde se již natolik projevil jeho tvůrčí talent, že jeho další studium na umělecko-průmyslové škole v Praze bylo logickým pokračováním. Kocián byl žákem Josefa Václava Myslbeka. Ještě během studií na umělecko-průmyslové škole vytvořil své pojetí Myslbekova sousouší „Ctirad a Šárka“, které natolik uchvátilo tehdejší odbornou kritiku, že mu ve srovnání s jeho učitelem přisoudila větší uměleckou hodnotu. Kdosi tehdy napsal , že „žák přerostl svého učitele“. To byla pro Kociána medvědí služba, neboť do té doby jemu velmi příznivě nakloněný Myslbek se s ním rozešel. Rozchod se vykládá tak, že Myslbek byl tradicionalista a nové expresivní pojetí svého žáka mu nevyhovovalo. Daleko spíše se však zřejmě jednalo o záležitost ješitnosti. Skutečnost na Kociána natolik negativně zapůsobila, že přerušuje studia a na nějaký čas opouští Prahu.

Během svých cest navštíví Itálii a Francii, kde se setkává s významnými osobnostmi tehdejšího sochařství, především pak s nejvýraznější z nich, Francouzem Augustem Rodinem. Po svém návratu vytváří jedno ze svých nejvýznamnějších děl „Abelova smrt“, které mu svou originalitou vrátilo prátelství i náklonnost J.V .Myslbeka. Kociánova témata jsou výhradně tragická a umělecké vyjádření tvůrce velmi přesvědčivé a vyhýbající se schematismu. Jak bylo řečeno jedním z jeho obdivovatelů „osobní lidská zkušenost je jím povýšena na samotný základ umění“. Nebál se ukázat tragické a negativní stránky člověka v plné své podstatě (např. „Válka“). Jak už to u vynikajících českých umělců bývá, Kocián se během života nedočkal docenění. Vzhledem k tomu, že nikdy neslevil ze svého přesvědčení a neopustil autenticitu ve svém výrazu, stal se posléze jedním z četných případů umělce, jemuž jeho genialita přinesla nevděk a odsun na vedlejší kolej. Kocián byl dlouho zapomenut a až v posledních letech jej znovu objevujeme. Jeho díla dlouho ležela zapomenuta v depozitářích nebo se povalovala v odkladových prostorách škol. Po letech první výstava jeho prací proběhla v dubnu až květnu 2005 v Obecním domě v Praze. O této výstavě byl Janou Hádkovou natočen vynikající televizní dokument.