Pragmatická sankce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pragmatická sankce je obecné označení pro panovníkem vydaný zákon základní důležitosti, který má být považován za trvalý a nezrušitelný. Ve středověkých a novověkých dějinách se vyskytla řada pragmatických sankcí; mezi nejznámější patří dvě, týkající se nástupnictví trůnu v habsburské monarchii (Pragmatická sankce Karla VI. z roku 1713) a ve Španělsku (Pragmatická sankce Ferdinanda VII. z roku 1830).

[editovat] Pragmatická sankce Karla VI. 1713

Pokud se řekne Pragmatická sankce bez bližšího upřesnění, míní se zpravidla dokument vydaný 19. dubna 1713 ve Vídni císařem Karlem VI., v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské. Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tzn. i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky. V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I..

Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720; Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října 1721).

• 1725 pragmatickou sankci uznal španělský král Filip V., poté co se Karel vzdal nároku na španělský trůn.
• 1726 v rámci společného obraného spolku proti Anglii a Francii sankci uznalo Rusko a Prusko
• mezi roky 1731 a 1732 sankci uznaly Anglie a Nizozemí (což vedlo ke zhroucení anglicko-francouzského spojenectví)
• 1733 saský kurfiřt potvrdil pragmatickou sankci, protože ho Rakousko podporovalo v jeho úsilí o polský trůn
• v následné válce o polské nástupnictví zpochybňovaly sankci Francie, Španělsko a Piemont, ovšem Francie ji v rámci vídeňského předjarního míru 1735 rovněž potvrdila.
• 1740 po nastoupení Marie Terezie na trůn začala Válka o rakouské dědictví
• S podporou Anglie uhájila Marie Terezie své dědictví s výjimkou Slezska a Parma-Piacenza.
• 1748 v míru z Aachen (Cách) Pragmatickou sankci potvrdily všechny zúčastněné evropské mocnosti

Pragmatická sankce zůstala základním zákonem až do konce monarchie. Datum jejího vyhlášení 19. dubna 1713 bývá někdy v historiografii pokládáno za symbolický počátek jednotného „rakouského“ státu.

[editovat] Pragmatická sankce Ferdinanda VII. 1830

Ve Španělsku vydal tzv. Pragmatickou sankci (Pragmatica Sanción) král Ferdinand VII. 29. března 1830. Od časů Filipa V. se nástupnictví na španělském trůnu řídilo sálským zákonem, který ženy z dědictví vylučoval. Podle nového nařízení mělo mít na trůn nárok i ženské potomstvo panovníka, což se záhy projevilo v praxi. Půl roku po vyhlášení Pragmatické sankce se Ferdinand VII. dočkal narození dcery Isabely (pozdější královny Isabely II.). Tím přišel o nástupnictví králův mladší bratr Karel. Po Ferdinandově smrti (1833) nastalo období tzv. karlistických válek - bojů o trůn mezi „isabelisty“ a „karlisty“. Tento rozkol poznamenal španělské dějiny na celé jedno století.

U Pragmatické sankce z roku 1713 je nutné ale oddělit právní formu a obsah od věcného obsahu. Z hlediska práva je Pragmatická sankce novým prvkem zákonodárství v habsburské monarchii, ačkoliv forma „sankce“ či „deklarace“ není úplně ideální způsob podání v této tak závažné věci (klasický zákon by asi byl závažnější, ovšem vzhledem ke stále platným zemským zřízením zemí monarchie zase obtížněji prosaditelným). Obsahem příliš nepřekvapí až na klauzuli, jistě zajímavou, nicméně krátkou, že nástupnictví bude nově postaveno (tak jak se uvádí výše). Pragmatická sankce v podstatě vyjmenovává starší právní zakotvení habsburské moci a rodu ve středoevropských stavovských zemích spojených personální unií panovníka a centralizovanou správou. Jedná se zejména o volební revers Ferdinanda I. (1545), dva testamenty Ferdinanda II. (1621, 1635), tajnou smlouvu Habsburků o nástupnictví po smrti Karla II. španělského (smlouva datována 1703) a konečně první verzi zmíněné Pragmatické sankce, ovšem v době, kdy byl ještě Karel VI. svobodný a tudíž nepočítal s absencí mužského potomka. Spíše se mělo jednat o upřednostnění Karlovy větve oproti smlouvě z roku 1703, která tuším ještě upřednostňovala větev jeho bratra císaře Josefa I. (+1711) a zabránila tak možnému nástupu cizích pretendentů prostřednictvím Josefových dcer a sester. S nástupem dcery Karla VI. počítala až aktualizovaná verze Sankce. (autor dodatku: Richard Mahel, Kroměříž)