Pedofilie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pedofilie je v odborném pojetí trvalá nebo dlouhodobá náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem převážně nebo výlučně vůči nedospělým chlapcům nebo dívkám. Ve statistických manuálech (DSM, MKN) je řazena mezi parafilie. Člověk, u něhož je taková náklonnost rozeznána, bývá nazýván pedofil. Označení pochází z řeckého slova paidofilia (παιδοφιλια) = láska k dětem, složeného ze slov pais (παις) = dítě, chlapec a filia (φιλια) = láska, přátelství. Původně starořecký výraz uměle zavedl jako součást psychiatrického termínu „paedophilia erotica“ v roce 1886 ve spise Psychopathia Sexualis vídeňský psychiatr Richard von Krafft-Ebing.

V antickém Řecku údajně slovo užívali někteří básníci jako synonymum běžného výrazu pederastie, a to z důvodů spíše metrických, nežli významových.^[1] Slovo pederastie neoznačovalo ani trvalý osobnostní sklon, ani pouhou sexuální praktiku, ale typ meziosobního vztahu.

V neodborném užití a zvláště masmédiích je často užívána pedofilie v posunutém významu, jako označení pro sexuální aktivity s dětmi (popřípadě vůbec s osobami pod tzv. zákonnou věkovou hranicí) nebo nakládání s dětskou pornografií (výrobu, držení, šíření, užívání).

Vzhledem k neustálenosti a nepřesnosti definice nelze výskyt pedofilie v populaci vyčíslit způsobem, který by přesahoval kontext konkrétní metody zjišťování.

Obsah 1 Definice 1.1 Věk dětí 1.2 Výlučnost nebo převaha 1.3 Pravá a nepravá (situační, náhražková) pedofilie 1.4 Přesunuté významy 1.5 Zdravotní diagnostické a statistické manuály 2 Příbuzná zaměření, projevy a stavy 3 Výskyt 3.1 Výskyt mezi pachateli sexuálních deliktů vůči dětem 4 Podívejte se také na 5 Reference

[editovat] Definice

[editovat] Věk dětí

V některých definicích je pedofilie zúžena jen na reaktivitu vůči osobám s dosud nevyvinutými druhotnými pohlavními znaky. Podle jiných definic a pojetí (například i v Krafft-Ebingově definici) pedofilní reaktivita obvykle (typicky) zahrnuje kromě předpubertálních dětí i děti v rané pubertě a nezřídka i ty dospívající a mladé dospělé, jejichž vzhled či jiné projevy si zachovaly dětské rysy, tedy postpubescentní adolescenty. ^[2] Dospívající tak obvykle jsou velmi přitažliví jak pro pedofily, tak pro lidi s převažujícím zaměřením teleiofilním („na dospělé“).

[editovat] Výlučnost nebo převaha

Obvykle se za pedofilii označuje jen výhradní nebo převažující reaktivita vůči dětem. Obdobná schopnost zamilovat se do dítěte, být jím citově přitahován, popřípadě reagovat na ně genitálním vzrušením je však v jisté (nedominantní) míře vlastní značně části populace, pravděpodobně většině. Rovněž podíl populace, který při falografickém vyšetření vykazuje na „dětské“ podněty stejnou nebo výraznější reakci než na „dospělé“ podněty, udávají výsledky studií spíše v desítkách procent, zatímco podíl lidí považovaných z důvodu pedofilie za úchylné (deviantní, parafilní) bývá obvykle udáván spíše v jednotkách nebo desetinách procent.

[editovat] Pravá a nepravá (situační, náhražková) pedofilie

Definice obsažené v nozologických klasifikacích „duševních poruch a poruch chování“ se omezují na konfliktní aspekty a projevy, které jsou obvykle považovány za příznačné pro pedofilii, tedy nutkavost tužby po zakázaných sexuálních aktivitách s dětmi nebo stres způsobený jejich nemožností. Nemusí pak být zřejmé, zda do definice spadá pouhé erotické zaměření na děti, pokud svému nositeli ani dětem nepůsobí žádné problémy. Naopak do těchto definic spadají i případy tzv. „nepravé pedofilie“, tedy případů, kdy se sexuálních kontaktů s osobami pod zákonnou věkovou hranicí dopouští někdo, kdo nemá převažující erotické zaměření na děti. Někteří kritici vytýkají zejména definici v americkém manuálu DSM nekoherentnost, protože slučuje do jedné diagnostické kategorie „pravou“ i „nepravou“ pedofilii a obsahuje sporná kritéria (minimální věkový rozdíl „partnerů“ nebo „objektu“ touhy 5 let, minimální věk diagnostikované osoby atd.).

Pravá pedofilie (ve významu, v jakém pojem pedofilie zavedl Krafft-Ebing) se nazývá též preferenční, strukturální nebo fixovaná. Jejím protikladem v rámci uvažovaných příčin sexuálních kontaktů s dětmi je takzvaná pedofilie nepravá, situační, příležitostná, náhražková, regresní nebo incestní. V té souvislosti bývají zvlášť zmiňovány ještě sadistické příčiny sexuálního kontaktu, zneužití nebo násilí. K podobnému rozlišování se přiklonili mnozí autoři, například Kinsey; Howells 1981^[3]; Abel, Mittleman & Becker 1985^[4]; Knight et al. 1985^[5]; Brongersma 1990^[6]; McConaghy 1993^[7]; Ward et al. 1995^[8]; Hoffmann 1996^[9]; Seikowski 1999^[10].

Patologizující sociálně-kontrolní definice pedofilie nelze považovat za vyčerpávající popis z hlediska psychologie osobnosti, sociální psychologie ani sexuologie. Ucelená teorie pedofilie dosud nebyla vytvořena, resp. není obecně užívána. Mnoho odborníků je si vědomo, že značná většina pedofilně disponovaných osob neprojevuje patologické ani kriminální příznaky, ale tato oblast zatím zůstává za okrajem zorného pole středního proudu vědy.

Někteří odborníci ^{[11] [12] [13]} považují za problematické používat termín pedofil k označení pachatelů sexuálních přečinů vůči dětem, zvláště z lékařského hlediska, zvláště když většiny sexuálních přečinů vůči dětem se dopouštějí situační pachatelé, nikoliv lidé, kteří sexuálně preferují prepubertální děti. ^{[14] [15] [16]}

Někteří výzkumníci, například Howard E. Barbaree ^[17], však naopak chtějí, aby uskutečnění činů bylo jediným kritériem pro diagnózu pedofilie a taxonomie tak byla zjednodušena, protože standardy Americké psychiatrické asociace považují rovněž za neuspokojivé.

Někteří odborníci ^{[18] [19]}, například Dr. Fred S. Berlin^{[20] [21]}, považují sexuální přitažlivost k dětem za sexuální orientaci samu o sobě. Dr. Berlin píše: „Myslím, že to může být obojí, porucha a orientace.“ ^[22] Dan Markussen, mluvčí Dánské asociace pedofilů (Danish Pedophile Association), tvrdí, že „sexuální orientace je definována jako celoživotní přitažlivost, což pedofilie evidentně je.“^[22]

[editovat] Přesunuté významy

Zejména v masových a bulvárních médiích se stále častěji vyskytuje přesunutý, neodborný význam slova pedofilie, a to pro označení sexuálních aktivit s dětmi nebo osobami pod věkovou hranicí stanovenou zákonem, případně pohlavního zneužívání dětí nebo nakládání s dětskou pornografií.^[23] Začátkem 21. století tento význam slova začal občasně pronikat i do méně kvalitních úředních dokumentů. V anglojazyčných zemích je již používání termínu v posunutém významu běžné i v oficiálních dokumentech a projevech. Může docházet ke směšování nebo zaměňování tohoto významu s původnějšími psychiatrickými nebo psychologickými významy.

[editovat] Zdravotní diagnostické a statistické manuály

Mezinárodní klasifikace nemocí pod označením F65.4 definuje pedofilii jako sexuální preferenci dětí, obvykle prepubertálního nebo časného pubertálního věku, chlapců, dívek nebo obou pohlaví. Ojedinělý incident nepředstavuje trvalou a převládající tendenci, která se pro tuto diagnózu požaduje. Avšak mezi pedofily zařazuje i muže (u žen je podle MKN pedofilie zjištěna zřídka), kteří si sice zachovávají preferenci pro dospělé sexuální partnery, ale obracejí se na děti jako na náhradní objekty. ^[24]

Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM) Americké psychiatrické asociace (APA), revize 4. vydání (DSM-IV-R) uvádí pedofilii pod kódem 302.2 s následujícími diagnostickými kritérii: ^[25]

• Po dobu nejméně 6 měsíců opakující se intenzivní sexuálně vzrušující fantazie, sexuální touhy nebo chování zahrnující sexuální aktivity s předpubertálním dítětem nebo dětmi (obecně věku 13 let nebo mladších).
• Osoba uskutečnila tyto touhy nebo sexuální přání a fantazie způsobují zřetelný distres nebo obtíže v meziosobních vztazích
• Věk osoby je nejméně 16 let a je nejméně o 5 let starší než dítě nebo děti podle kritéria A.

Nezahrnují se pozdně adolescentní jedinci zapojení do trvajícího sexuálního vztahu s osobou věku 12 nebo 13 let.

(Skutečná hranice mezi dětstvím a dospíváním (adolescencí) je v jednotlivých případech různá a je obtížné ji definovat přesným určením věku. Například Světová zdravotnická organizace definuje adolescenci jako období mezi 10 a 19 roky věku ^[26], ačkoliv obvykle bývá definována jako období od 13 do 18 let.)

Diagnostická kritéria DSM nevyžadují uskutečnění sexuálních aktivit s dítětem. Diagnóza tedy může být založena na přítomnosti pouhých fantazií nebo sexuálních tužeb, pokud subjekt splňuje ostatní kritéria.

[editovat] Příbuzná zaměření, projevy a stavy

Erotická reaktivita vůči dětem v kojeneckém nebo předškolním věku (nepiofilie, infantofilie) se někdy od pedofilie rozlišuje, popřípadě se považuje za specifický typ pedofilie. U žen zpravidla splývá s mateřským instinktem, který někteří odborníci považují za velmi příbuzný se schopností erotického přilnutí.

Erotická reaktivita vůči dospívajícím chlapcům někdy bývá označována jako efebofilie (efébos je řecky mladík). Některé diagnostické metodiky rozlišují zaměření jemněji, např. Kurt Freund rozlišoval dva typy efebofilie podle toho, zda se vztahují ke starším dospívajícím nebo mladším dospívajícím.

Erotická reaktivita vůči dospivajícím dívkám bývá nazývána hebefilie nebo korofilie.

Většina speciálnějších označení není součástí obecně známé a užívané terminologie a zůstává svázána s konkrétními odborníky, vědeckou školou nebo teorií. V angličtině někdy bývají pojmy efebofilie a hebefilie považovány za synonymní a obě jsou užívána jak pro náklonnost k chlapcům, tak k dívkám. V některé literatuře (např. Sociologický slovník, Jan Jandourek, Portál) je pro náklonnost k chlapcům užíván tradiční starořecký výraz „pederastie“, zatímco slovo „pedofilie“ je považováno jen za označení náklonnosti k dívkám.

[editovat] Výskyt

Definice pedofilie nemá ostrou hranici a není jednotná, proto nelze výskyt (prevalenci) pedofilie v populaci vyčíslit způsobem, který by měl obecnou vypovídací schopnost. Přesněji sledovat lze pouze četnost trestních případů, které s pedofilií souvisí jen nepřímo, případně četnost zdravotnických intervencí vykazovaných v souvislosti s diagnózou pedofilie. Většina pedofilně disponovaných osob však do těchto případů nespadá.

Některé studie došly k závěru, že nejméně čtvrtina dospělých mužů (lidí?) může pociťovat sexuální vzrušení ve vztahu k dětem ^[27]. Kurt Freund a kol. (1972) se vyjádřil, že „u mužů s nedeviantní objektovou preferencí se nepochybně vyskytují pozitivní sexuální reakce vůči (nahým) 6–8letým dívkám.“ ^[28]

V roce 1989 Briere a Runtz provedli výzkum ^[29] 193 vysokoškolských studentů-mužů ve vztahu k pedofilii. Z tohoto vzorku 21 % přiznalo sexuální přitažlivost k některým malým dětem; 9 % udávalo sexuální fantazie zahrnující děti; 5 % přiznalo masturbaci s těmito fantaziemi a 7 % připustilo možnost sexuálních aktivit s dítětem, pokud by se mohli vyhnout odhalení a potrestání. Tyto sexuální zájmy byly asociovány (korelovaly) s negativními ranými sexuálními zkušenostmi, masturbací s pornografií, respondentem udávanou možností znásilnění ženy, sexuální promiskuitou a názory podporujícími nadřazenost muže nad ženou. Autoři také poznamenali, že „vzhledem k předpokládané společenské nepřijatelnosti takových přiznání je možno předpokládat, že skutečné počty byly ještě vyšší“.

Hall a kol. z Kent State University ve své studii ^[30] zjistili, že z jejich vzorku, 80 dospělých mužů – dobrovolníků, z nichž jen 20 % přiznávalo nějakou přitažlivost k předpubertálním dívkám, 32,5 % vykazovalo ve vztahu k heterosexuálním pedofilním podnětům stejné nebo větší sexuální vzrušení než vůči dospělým podnětům.

Citované výzkumy se většinou zaměřují úzce na genitální projevy pedofilie. Citové a vztahové projevy pedofilie (schopnost zamilovat se do dětí a citově k nim přilnout, pocit naplnění a štěstí ze vztahu s nimi) hrají sice v praxi často při stanovení diagnózy pedofilie rozhodující roli, avšak ve výzkumech je ze společenských i metodologických důvodů není možné odlišit od sociálně akceptovaných a oceňovaných citů a vztahů interpretovaných obvykle jinak než jako projev pedofilie. Důležitost proceptivních (negenitálních) projevů pedofilie pro diagnostiku zdůrazňuje například Aleš Kolářský a Madlafousek ve své teorii sexuálního motivačního systému (SMS).

Pedofilií žen se téměř žádné výzkumy nezabývají, mimo jiné i proto, že neorgasmické genitální erotické projevy jsou u žen méně zřetelné a příznačné. Citové a vztahové projevy vůči nejen vlastím, ale i cizím dětem jsou od žen očekávány a jsou mnohem snáze považovány za přirozené a normální i v případech, kdy by obdobný kontakt nebo vztah ze strany muže byl již považován za podezřelý nebo nepatřičný. Mezinárodní klasifikace nemocí se s tímto faktem vypořádává opatrnou formulací: Pedofilie je zřídka zjištěna u žen.

Přestože je v odborných textech (narozdíl od laického povědomí) obvykle obecně uznáváno, že převážná většina pedofilně disponovaných osob nepatří mezi pachatele sexuálních deliktů, neproblémové a socializované projevy pedofilie a nekriminální pedofilové nejsou publikovanými studiemi významně reflektováni.

[editovat] Výskyt mezi pachateli sexuálních deliktů vůči dětem

Pachatel sexuálního zneužití dítěte je, navzdory všem lékařským definicím, obvykle považován a označován za pedofila. Příčinou však mohou být jiné motivace^[17] jako stres, manželské problémy, nemožnost nalezení dospělého partnera^[3] nebo příčinou násilí mohou být nesexuální důvody. Sexuální zneužití dítěte tak může a nemusí být příznakem, že pachatel je pedofilem, většina takových pachatelů ve skutečnosti nemá sexuální zájem primárně o děti. ^[31]

Ti pachatelé sexuálních deliktů vůči dětem, kteří nesplňují běžná diagnostická kritéria pedofilie, bývají nazýváni jako situační, příležitostní nebo regresní pachatelé. Odhaduje se, že pouze 2–10 % z pachatelů pohlavního zneužití dítěte splňuje běžná kritéria pedofilie. (Kinsey-Report, Lautmann, Brongersma, Groth).

Abel, Mittleman, and Becker (1985)^[4] a Ward a kol. (1995) poznamenali, že jsou obvykle velké charakteristické rozdíly mezi těmito dvěma typy pachatelů. Situační pachatelé mají sklon se deliktu dopustit v době stresu. Mají méně obětí, často z okruhu rodiny, a obecně preferují dospělé partnery. Pedofilní pachatelé podle této studie často začínají se svým deliktem v ranějším věku, často mívají větší počet obětí, které častěji nepocházejí z okruhu rodiny. Mají ke svým činům silnější pohnutky a zastávají hodnoty a názory, které silně podporují „deliktní“ životní styl. Předpokládá se, že ve většině případů incestu mezi otcem a dcerou je otec situačním pachatelem, nikoliv pedofilem. ^[32]

[editovat] Podívejte se také na

• Slova obsahující kořen -fil-
• morální panika
• sexuální orientace
• efebofilie
• homosexualita
• parafilie
• zoofilie
• sexuální skandály duchovních
• pohlavní zneužívání dětí
• dětská sexualita
• morální panika

[editovat] Reference

1. ↑ Liddell, H.G., and Scott, Robert (1959): Intermediate Greek-English Lexicon (Střední řecko-anglický slovník). ISBN 0-19-910206-6.
2. ↑ Janssen, D. J. (2003): „Protoparaphilia (Protoparafilie)“ Nevydáno tiskem. Soubor pdf, str. 23–27 (odkaz na URL webového zveřejnění již není funkční)
3. ↑ ^3,0 3,1 Howells, K. (1981): Adult sexual interest in children: Considerations relevant to theories of aetiology (Sexuální zájem dospělých o děti: úvahy týkající se teorií a etiologie), Adult sexual interest in children, str. 55-94
4. ↑ ^4,0 4,1 Abel, G. G., Mittleman, M. S., & Becker, J. V. (1985): Sex offenders: Results of assessment and recommendations for treatment. (Sexuální pachatelé: výsledky hodnocení a doporučení k léčbě), In M. H. Ben-Aron, S. J. Hucker, & C. D. Webster (Eds.), Clinical criminology: The assessment and treatment of criminal behavior (Klinická kriminologie: hodnocení a léčba kriminálního chování), str. 207-220. Toronto, Canada: M & M Graphics
5. ↑ Knight, R.; Rosenberg, R.; Schneider, B. (1985): Classification of sex offenders: Perspectives, methods, and validation (Třídění sexuálních pachatelů: perspektivy, metody a validizace]. In A. W. Burgess (Ed.) Rape and sexual assault: A research handbook (str. 222-293). New York: Garland.
6. ↑ Edward Brongersma (1990): Boy-Lovers and Their Influence on Boys: Distorted Research and Anecdotal Observations (Boyloveři a jejich vliv na chlapce: zkreslený výzkum a neoficiální zkoumání) In Journal of Homosexuality 20 - 1/2
7. ↑ McConaghy, Nathaniel (1993): Sexual Behaviour: Problems and Management (Sexuální chování: problémy a péče), 312, New York: Plenum
8. ↑ Ward, T., Hudson, S. M., Marshall, W. L., & Siegert, R. J. (1995): Attachment style and intimacy deficits in sexual offenders: A theoretical framework. (Druhy náklonnosti a deficity intimity u sexuálních pachatelů). In Sexual Abuse: A Journal of Research and Treatment (Sexuální zneužívání: časopis pro výzkum a léčbu), 7, 317-334.
9. ↑ Hoffmann, R. (1996): Die Lebenswelt des Pädophilen: Rahmen, Rituale und Dramaturgie der pädophilen Begegnung (Životní svět pedofilů: rámec, rituály a choreografie pedofilních kontaktů). Opladen: Westdeutscher Verlag, Německo
10. ↑ Seikowski, K. (1999): Pädophilie: Definition, Abgrenzung und Entwicklungsbedingungen (Pedofilie: definice, vymezení a podmínky rozvoje In Sexualmedizin (Lékařská sexuolgoie), 21, str. 327-332 (Německo)
11. ↑ Edwards, M. (1997): Treatment for Paedophiles; Treatment for Sex Offenders. (Léčba pedofilů, léčba sexuálních pachatelů.) Paedophile Policy and Prevention, Australian Institute of Criminology Research and Public Policy Series (12), str. 74-75.
12. ↑ Underwager, Ralph and Wakefield, Hollida (1995): Special Problems with Sexual Abuse Cases: Assessment of the Accused Adult. (Speciální problémy s případy pohlavního zneužití: hodnocení obviněných dospělých) In J. Ziskin (Ed.) Coping With Psychiatric and Psychological Testimony (5. vydání). Los Angeles: Law and Psychology Press, ISBN 1-879689-07-3. Str. 1315-1370.
13. ↑ Feierman, J. (1990): Introduction (Úvod) a A Biosocial Overview (Biosociální pohled) Pedophilia: Biosocial Dimensions (Pedofilie: biosociální dimenze), 1-68.
14. ↑ Společný návrh vlády a policie severských území, Austrálie, 9. března 1995, strana 4. Citováno v Organised Criminal Paedophile Activity (Organizovaná kriminální pedofilní aktivita). 14,8 % vzorku pachatelů bylo vyhodnoceno jako pedofilové.
15. ↑ DiLorenzo, JoAnn (1981): How a prominent Ware attorney preyed on troubled boys (Jak významný obchodní zástupce okrádal problémové chlapce), They Valley Advocate, je citován odhad pracovníka FBI Kennetha Lanninga, že pouze 10 % pachatelů sexuálních přečinů vůči dětem je preferenčních.
16. ↑ Marshall, W.L., Barbaree, H.E., and Eccles, A. (1991): Early onset and deviant sexuality in child molesters (Raný začátek a deviantní sexualita mezi pachateli přečinů vůči dětem), Journal of Interpersonal Violence, 6 (3), str. 323-336. 33,8 % vzorku projevilo vzrušení vůči dětem.
17. ↑ ^17,0 17,1 Barbaree, H. E., and Seto, M. C. (1997): Pedophilia: Assessment and Treatment (Pedofilie: diagnostika a léčba) Sexual Deviance: Theory, Assessment, and Treatment, str. 175-193
18. ↑ Musk, H., and Swetz, A. (1997): Pedophilia in the correctional system (Pedofilie v nápravném systému), Corrections Today, 59(5), str. 24–28. „Pedofilie je sexuální orientace charakterizovaná sexuální přitažlivostí k dětem.“
19. ↑ Jones, G. (1990): The Study of Intergenerational Intimacy in North America: Beyond Politics and Pedophilia (Studie mezigenerační intimity v Severní Americe:??) Journal of Homosexuality, 20(1-2), str. 288. „Mezigenerační přitažlivost části dospělých může představovat životní 'orientaci' spíše než patologickou nepřizpůsobivost.“
20. ↑ Edwards, Douglas J. (2004): Mental Health's Cold Shoulder Treatment of Pedophilia(česky:??) in Behavioral Health Management, květen–červen.
21. ↑ Berlin, Fred (2000): Treatments to Change Sexual Orientation (Léčba ke změně sexuální orientace), American Journal of Psychiatry, č. 157
22. ↑ ^22,0 22,1 Flanagan, Russ (2004): "I'm tired of being forced into the shadows by society (Jsem unaven z toho, že jsem společností tlačen na okraj), The Express-Times, 22. února
23. ↑ např. Ames, A. & Houston, D. A. (1990): Legal, social, and biological definitions of pedophilia. (Právní, společenské a biologické definice pedofilie), Archives of Sexual Behavior (Archivy sexuálního chování). 19 (4), str. 333-342.
24. ↑ Světová zdravotnická organizace: Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů. V. díl vydán česky: Duševní poruchy a poruchy chování: popis klinických příznaků a diagnostická vodítka, Psychiatrické centrum Praha, 2. vyd. 2000, ISBN 80-85121-44-1, str. 210, položka F65.4
25. ↑ American Psychiatric Association (2000): Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (4. vydání), § 302.2
26. ↑ Goodburn, Elizabeth A., and Ross, David A. (1995): A Picture of Health: A Review and Annotated Bibliography of the Health of Young People in Developing Countries. (Recenzovaná a anotovaná bibliografie o zdarví mladých lidí v rozvojových zemích). Světová zdravotnická organizace a UNICEF.
27. ↑ Freund, K. and Costell, R. (1970): The structure of erotic preference in the nondeviant male. (Struktura erotické preference nedeviantních mužů), Behaviour Research & Therapy 8 (1), str. 15–20
    Quinsey, V. L. et al. (1975): Penile circumference, skin conductance, and ranking responses of child molesters and 'normals' to sexual and nonsexual visual stimuli. (Změny objemu penisu, odpor kůže a (?) reakce obtěžovatelů dětí a 'normálních osob' na sexuální a nesexuální vizuální podněty) Behavior Therapy. 6, 213-219.
28. ↑ Freund, Kurt; McKnight, C. K.; Langevin, R.; and Cibiri, S. (1972): The female child as a surrogate object. (Nedospělé dívky jako náhražkový objekt), Archives of Sexual Behavior. 2, (2), str. 119-133.
29. ↑ Briere, J. and Runtz, M. (1989): University males' Sexual interest in children: predicting potential indices of „pedophilia“ in a nonforensic sample. (Sexuální zájem o děti: předvídání potenciálních ukazatelů „pedofilie“ v neforenzním vzorku), Child Abuse & Neglect, 13 (1), 65-67.
30. ↑ Hall, G. C. N. et al. (1995): Sexual Arousal and Arousability to Pedophilic Stimuli in a Community Sample of Normal Men (Sexuální vzrušení a vzrušivost vůči pedofilním podnětům ve vzorku normálních mužů), Behavior Therapy 26, str. 681-694.
31. ↑ Lanning, Kenneth (2001): Child Molesters: A Behavioral Analysis (Obtěžovatelé dětí: Analýza chování), třetí vydání. National Center for Missing & Exploited Children. (Národní středisko pro pohřešované a zneužívané děti)
32. ↑ Quinsey, V. L. (1977). „The assessment and treatment of child molesters: A review.“ (Hodnocení a léčba obtěžovatelů dětí: Recenze) Canadian Psychological Review. 18, 204-220.