Osud člověka
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Osud člověka (Судьба человека) je novela sovětského spisovatele Michaila Alexandroviče Šolochova z roku 1957. Je označována jako jedno z nejzávažnějších děl poválečné sovětské literatury.
Kniha je vystavěna jako rozhovor autora s hrdinou, bývalým vojákem-řidičem Andrejem Sokolovem. Sokolov se po jednom roce na frontě dostal v květnu 1942 do německého zajetí. Po nekonečných útrapách, nelidském týrání a těžkých pracích v Německu, což musel snášet celé dva roky, se znovu probil ke svým. Ve válce však ztratil celou rodinu (ženu Irinu, dcerky Nastěnku a Olušku a na frontě později také syna Anatolije) a zůstal zcela sám s nezodpovězenou otázkou, čím si zavinil tak těžký osud. Zkrušen těžkými zážitky se Sokolov snaží najít novou vůli k životu, najít smysl další existence. Tento smysl najde v malém cizím chlapci Váňovi, jehož válka také připravila o všechny blízké, a přijme ho za svého syna.
Šolochov toto své dílo věnoval Jevgenii Grigorjevně Levické, člence KSSS od roku 1903.
V českém překladu Věry Š. Vendové knihu v roce 1971 vydalo Nakladatelství Mladá fronta.