Olaf II. Svatý
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Olaf II. Svatý (995 Ringerike, Norsko – 29. července 1030), byl norským králem v letech 1015 až 1028, během jeho života se mu přezdívalo Tlustý a po jeho kanonizaci je znám jako Svatý Olaf. Narodil se v roce, kdy se Olaf Tryggvasson vrátil do Norska. Jeho otcem byl Harald Grenske, pravnuk Haralda I. Krásnovlasého.
Obsah |
[editovat] Jméno
Král Olaf II. Haraldsson byl ve staronorštině a moderní islandštině nazýván Oláfr hinn helgi. V současné norštině se používá jméno Olav, což se dříve často psalo též Olaf. V dánštině se jeho jméno píše Oluf, ve švédštině Olof. Jeho ostatní jména Oláfr hinn helgi, Olavus rex, a Olaf, užívaná v angličtině jsou běžně zaměňována (vizte ságu Heimskringla od Snorri Sturlusona).
[editovat] Vláda
Po několika letech strávených v Anglii, bojujíce po boku krále Ætelreda s Dány, se vrátil roku 1015 do Norska a prohlásil se norským králem, maje podporu pěti králů z Uplandu. Ujímá se otcova panství ve Vestfoldu, a poté také majetku matčina rodu v Opplandu.
Začíná si podmaňovat západní Norsko, kterému vládnou jarlové z Lade. Roku 1016 poráží jarla Sveina, do té doby skutečného vládce Norska, v bitvě o Neaje. Mohl se radovat z několika let moci, kterou zatím nezískal žádný jeho předchůdce na trůnu. Ovládá Østland i Trøndelag.
Zničil høvdingy z jihu a v celém království začal prosazoval křesťanství. Roku 1020 na sněmu v Monsteru ve Vestfoldu zavedl první „křesťanský zákoník“.
Trval na svém nároku na léno na Orknejích, dosáhl míru se švédským králem Olofem Skötkonungem přes Þorgnýra Zákonodárce, a na nějaký čas byl zasnouben s jeho dcerou, švédskou princeznou Ingegerd Olofsdotter, údajně bez jeho souhlasu, spolu s Olof Skötkonungem podnikli úspěšný útok na Dánsko.
Ale jeho úspěchy byly krátkodobé, roku 1026 prohrál v bitvě u Helgeå a roku 1029 ho norská šlechta, vroucí nespokojeností a sjednocená pod Knutem I. Velikým, přinutila k odchodu ze země do Kyjevské Rusi.
Během své cesty setrval nějaký čas ve Švédsku v Nerike, kde podle místních legend pokřtil mnoho místních obyvatel. Při svém návratu, o rok později, se chopil příležitosti znovuzískat království na Knutovu vicekráli Ladejarlovi Håkonu Eirikssonovi, při plavbě do Norska zbloudil na moři.
Byl zabit v bitvě u Stiklestadu jeho vlasními poddanými.
[editovat] Svatost
Nic naplat Olafovu postavení jako svatého patrona Norska, a jeho významu při středověkému líčení historických událostí a norské lidové tradici, je těžké ohodnotit charakter „skutečného Olafa“.
Soudě z prostých historických fakt, zdá se, že Olaf byl, více než cokoliv jiného, zjevně neúspěšným vládcem, který zakládal svou moc na jistém druhu spojenectví s mocnějším králem Knutem I. Velikým a který byl zahnán do vyhnanství, když se snažil chopit moci sám pro sebe a jehož snaha dobýt zpět ztracené království byla rázně rozdrcena.
To si žádá vysvětlení, proč získal takové postavení po své smrti. Nejdůležitější jsou tři faktory: jeho role při šíření křesťanství v Norsku, poměry mezi vládnoucími rody a potřeba legitimizovat následující období.
[editovat] Šíření křesťanství
Olaf je všeobecně považován za hlavního strůjce obrácení a konečného upevnění pozice křesťanství v Norsku. To je ovšem značně nadsazeno, již před příchodem a vládou Olafa byly na pobřeží Norska velké kamenné kříže a jiné křesťanské symboly ukazující na hlubší vliv křesťanství. A až na jednu výjimku, byli všichni norští vládci křesťany, počínaje Hakonem I. Dobrotivým (kolem 920–961), a také Olafův hlavní rival Knut I. Veliký byl křesťanem.
Co se zdá ale zjevné, je fakt, že se Olaf snažil založit církev v širším měřítku než kdokoli před ním, mimo jiné zval biskupy z Anglie i Německa. A snažil se také prosazovat křesťanství ve vnitrozemí, kam do té doby křesťanství nedosáhlo. Hospodářství vnitrozemí bylo mnohem silněji závislé na zemědělství, což vedlo k náchylnosti vyznávat kult plodnosti více než ve světu otevřeném a hospodářsky rozmanitějšímu pobřežních oblastech na západě Norska.
[editovat] Vznik Olafova kultu
Z nejrůznějších důvodů, byla nejdůležitějším okamžikem smrt krále Knuta I. Velikého roku 1035. Možná to byla jistá nespokojenost norské šlechty, která špatně snášela dánskou vládu, v letech následujících po Olafově smrti roku 1030, a která dosadila na místo vládce Norska Olafova syna Magna I. Dobrého.
Nakonec se Magnus ujal vlády také v Dánsku a během jeho vlády bylo svatému Olafovi zasvěceno velké množství kostelů, ságy zmiňují podobné snahy prosazování kultu svatého Olafa především u tohoto mladého krále.
Některé zdroje hovoří také o hladomoru, který zasáhl Norsko, po Olafově smrti.
[editovat] Svatý Olaf
Mezi biskupy, se kterými se vrátil Olaf z Anglie, byl biskup Grimkell (Grimkillus). Byl pravděpodobně jediným biskupem z norské misie, který opustil zemi po Olafově smrti a který stál za translací a blahořečením Olafa 3. srpna 1031.
Taková rychlost vyřízení formální kanonizační procedury nabyla u papežského dvora obvyklá; od Olafova případu se tomu nestalo až do roku 1888.
Grimkell byl později jmenován biskupem v diecézi Selsey v jihovýchodní Anglii. To je také pravděpodobný důvod, proč jsou rané stopy liturgického kultu svatého Olafa nalézány v Anglii.
Motlitby za svatého Olafa jsou v takzvaném „Leofricově kolektáři“ (anglicky Leofric collectar) z roku kolem 1050, kdy byla odkázána biskupem Leofricem z Exeteru církvi v Exeteru, sousední diecézi Selsey. Tento anglický kult byl krátkodobý.
Adam z Brém se zmiňuje kolem roku 1070 o poutním místě v Nidarosu, ale to je jediná doložená zmínka i kultu svatého Olafa v Norsku před polovinou 12. století. Od těchto dob je také zmiňován jako „Věčný král Norska“, „Rex Perpetuus Norvegiæ“. Na přelomu let 1152 a 1153, byl Nidaros oddělen od Lundu jako samostatné arcibiskupství. Je pravděpodobné, že jakkoli formální či neformální – jistě to nevíme – bylo uctívání Olafa jako světce, byl v Nidarosu uctíván již dříve před vyzdvižením Nidarosu na úroveň arcidiecéze.
Během návštěvy papežského nuncia, Nicholase Brekespeara (pozdějšího papeže Adriana IV.), byla přednesena báseň „Geisli“ („sluneční paprsek“). V této básni je poprvé zmiňovány zázraky učiněné svatým Olafem. Jeden z nich byl vykonán v den Olafovi smrti, když jeden slepec začal znovu vidět, poté, co si promnul oči rukou, která byla potřísněna světcovou krví.
Texty, které byly použity pro liturgické mše za svatého Olafa během většiny středověku, byly pravděpodobně sestaveny Eysteinem Erlendssonem, druhým norským arcibiskupem v letech 1161–1189. Devět zázraků zaznamenaných v „Geisli“ bylo základem těchto modlitbách.
Mše za svatého Olafa se rozšířily do severských zemí. Mimo raný Olafův kult zaznamenaný v Anglii, existují osamocené zmínky v severských oblastech. V Anglii mu bylo zasvěceno několik kostelů (často jako St Olave). Anglikánský kostel „St Olave Hart Street“ v City of London je pohřebním místem Samuela Pepyse a jeho ženy. Na jiném místě jižně od London Bridge bylo dáno jeho jméno Tooley Street a St Olave's Poor Law Union, který se později stal Metropolitan Borough of Bermondsey, jehož chudobinec v Rotherhithe dostal taktéž jeho jméno St Olave's Hospital, dnes je to dům pro starší občany ležící několik stovek metrů od St Olaf's Church, který patří Norské církvi v Londýně.
Norský královský řád svatého Olafa byl založen roku 1847 Oskarem I., králem norským a švédským, na paměť krále Olafa. Je nazýván Rex Perpetuum Norvegiæ, Věčný král Norska, již od 13. století. Svatý Olaf bývá vyobrazován s vikinskou sekerou.
Jedinou zemí držící svátek na počest svatého Olafa 29. července jsou Faerské ostrovy, vizte Ólavsøka.
| předchůdce: Ladejarl Håkon Eiriksson Ladejarl Svein Håkonsson |
Norský král v letech 1015-1028 |
nástupce: Ladejarl Håkon Eiriksson |
[editovat] Zdroj
Hroch M. a kolektiv: Dějiny Norska. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha, 2005. 1. vyd. 340 s. ISBN 80-7106-407-6
