Nepodmíněná bezpečnost
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nepodmíněná bezpečnost je nejvyšší míra bezpečnosti kryptografického systému. Není podmíněna žádnými předpoklady na schopnosti a technické možnosti útočníka. Jestliže útočník nemá k dispozici informace o heslech či klíčích, nemá šanci dostat se k tajným informacím, což zaručují zákony matematiky, případně fyziky.
[editovat] Předpoklady
Běžné kryptografické systémy stojí na určitých předpokladech o útočníkovi. Dříve se spoléhalo na to, že útočník nezná postup, jakým byla data zašifrována, takže nenajde ani postup, jak je dešifrovat. To se ukázalo jako ne příliš bezpečné, protože důvtipní kryptologové často dešifrovací postupy odhalili. V moderních systémech jsou šifrovací i dešifrovací postupy veřejně známé a bezpečnost spočívá v utajení kryptografického klíče. Přesto jsou na útočníka kladeny určité další předpoklady, do různé míry oprávněné. Například většina systémů (RSA, AES...) spoléhá na to, že útočník nemá k dispozici výpočetní techniku o mnoho řádů výkonnější, než jaká je běžně k dispozici, takže je-li dostatečně mnoho možných klíčů, nemůže je systematicky všechny vyzkoušet. V principu to ale není vyloučeno. Navíc kvantové počítače umožňují provádět takové operace masivně paralelně a jsou pro ně známy rychlé algoritmy na řešení některých problémů, na nichž stojí šifrovací systémy (například faktorizace).
[editovat] Garantované bezpečí
Nepodmíněná bezpečnost existuje, poskytuje ji Vernamova šifra. Její absolutní bezpečnost byla matematicky dokázána. Její použití však naráží na praktické potíže, jako je distribuce klíče. Tento problém je možné vyřešit s využitím přírodních zákonů prostředky kvantové kryptografie. Takové systémy jsou dnes již k dispozici i na čistě komerční bázi a poskytují absolutně bezpečnou tajnou komunikaci. Jsou ale velmi drahé a stále trpí určitými omezeními v použití. Zejména jde o omezení vzdálenosti komunikujících stran (rekord je asi 120km), nutnost přímého spojení souvislým kabelem a relativně nízkou přenosovou rychlost.
