Naučená bezmocnost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Naučená bezmocnost (angl. learned helplessness) je koncept, který vytvořil student Pensylvánské univerzity Martin E. P. Seligman roku 1975, na základě sledování pokusů se zvířaty. Pokusné zvíře, které se naučí, že nemůže kontrolovat averzivní podnět – vyhnutí se elektrickému šoku – upadá do stavu bezmoci a demotivace.

Následující experimenty s lidmi tuto teorii potvrdily. Slovy Seligmana (Nakonečný, 2000) jde o „očekávání, že konsekvence je nezávislá na vlastní volní rekaci, což a) snižuje motivaci chtít tuto sekvenci kontrolovat, b) interferuje ve schopnosti naučit se, že vlastní rakce konsekvenci skutečně kontrolují.“ Jedná se tedy o jakési neadekvátní zhodnocení dosavadních opakujících se zkušeností, které vedou k pocitu a názoru, že člověk nemá kontrolu nad výsledky svého jednání, a to dokonce ani v situaci, kdyby tato kontrola byla možná (Macek, 2000). Pokud výjimečně při svých pokusech dosáhne příznivého výsledku, a je momentálně úspěšný, selhává tento člověk nadále tím, že nedovede úspěšnou zvládací strategii zopakovat a naučit se ji používat (Čáp, Mareš, 2001)

Seligman se svými spolupracovníky provedli řadu pokusů, které teorii naučené bezmocnosti potvrzovaly. Poté se pokoušel pomocí tohoto konceptu vyvětlit vznik deprese u lidí – zde se ovšem již setkal s radikálním odmítnutí ze strany vědecké veřejnosti. Navázal spolupráci s britským psychologem Johnem Teasdalem a vytvořili novou hypotézu, která spojovala naučenou bezmocnost s místem řízení (Locus of Control – koncept J.B Rottera (1972), dělící lidi na skupinu externalistů, kteří výsledky své činnosti připisují vnějším faktorům, a skupinu internalistů, které je naopak připisují faktorům vnitřním, osobnostním rysům apod.), která byla vzápětí potvrzena i z jiných zdrojů (Hunt, 2000).

Původní Seligmnův koncept obohatil na konci sedmdesátých let L. Y Abramson, který upozornil na to, že pro vyvětlování úspěchů a neúspěchů požíváme své vlastní explanační (vysvětlovací) styly. Ty mohou ve svém rozpětí zabíhat až do extrémních hodnot, což je na straně jedné pesimistický, a na straně druhé optimistický explanační styl. „Pesimistický explanační vysvětlovací styl má člověk, u něhož se projevuje tendence vysvětlovat příčiny špatných výsledků jako příčiny stabilní, globální a vůči sobě vnitřní, zatímco příčiny dobrých výsledků jako nestabilní, specifické a vůči sobě vnější" (Eisner, Seligman, 1996; Taylor, Aspinwall, 1996; Čáp, Mareš, 2001)

[editovat] Literatura

• Čáp, J., Mareš, J.: Psychologie pro učitele. Praha, Portál, 2001.
• Hunt, M.: Dějiny psychologie. Praha, Portál, 2000.
• Macek, P. et al.: Heslář pojmů ze sociální psychologie. Brno, FSS MU, 2000.
• Nakonečný, M.: Sociální psychologie. Praha, Academia, 2000.