Mukl
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mukl (MUKL, muž určený k likvidaci, zřídkakdy i muž určený k lopatě) je české označení pro komunisty a nacisty uvězněné politické vězně, u nichž se předpokládalo, že nikdy nebudou propuštěni a že mají ve vězení nebo koncentračním táboře zemřít. Později se toto označení rozšířilo na všechny politické vězně. V současné době navíc někteří lidé rozšiřují jeho význam na synonymum slova vězeň, což ovšem řada lidí shledává zcela nevhodným. Činí tak zpravidla buďto lidé, kteří neznají původní význam slova, nebo skalní příznivci komunistů, kteří tak činí zcela záměrně.
V německých koncentrácích se na záznam těchto vězňů v kartotéce přidávala zkratka RU (z něm. Rückkehr unerwünscht, návrat nežádoucí). Měli přísnější režim než ostatní, nesměli například dostávat žádné balíky z domova a dostávali stravu, která sama o sobě nemohla stačit na přežití. Pokud byli „zastřeleni při útěku“ nebo při „odepření poslušnosti“ (rozuměj například, že padli vysílením a nemohli už vstát), nikdo se zpravidla na nic neptal.
V komunistickém Československu (zejména v 50. letech) byly desetitisíce až statisíce muklů (závisí na tom, zda budeme považovat za mukla každého politického vězně, nebo jen ty nejpřísněji postižené z nich). Ti z druhé skupiny byli umisťováni na nejhorší místa, např. v koncentračních táborech při uranových dolech, a tolerovala se u nich vysoká úmrtnost prakticky z jakýchkoliv příčin.
Jsou evidovány stovky muklů, kteří byli přímo před očima ostatních vězňů zavražděni, zemřeli v důsledku mučení, beze stopy zmizeli, nebo byli zastřeleni na útěku (ať už skutečném nebo fingovaném), případně „spáchali sebevraždu“. Mnozí také zemřeli ve vězení z toho důvodu, že jim byl odepřen přísun léků či poskytnutí potřebné lékařské péče (např. viceprovinciál jezuitů Antonín Zgarbík, kterému nebyly poskytnuty potřebné léky a jehož astmatický záchvat nebyl shledán dostatečným důvodem k přivolání lékaře, či generál Bohumil Boček, který zemřel na cukrovku, protože mu byl odepřen inzulin).
Ti, co se dožili uvolnění poměrů a byli propuštěni, si zpravidla odnesli ze svého věznění doživotní zdravotní následky ať už kvůli mučení a krutému zacházení nebo např. jako důsledek práce v prostředí zvýšené radiace bez jakýchkoliv ochranných pomůcek nebo v důsledku dlouhodobého odepírání nutné léčby. Některé nelidské zacházení poznemenalo tak, že zemřeli krátce po propuštění. (Např. básníkovi Janu Zahradníčkovi, který trpěl vážnou srdeční chorobou, byly prakticky po celou dobu věznění odpírány potřebné léky. To vedlo k vážnému zhoršení srdeční vady, která jej krátce po propuštění zabila. Milosrdná sestra Zdenka Cecilia Schelingová byla po 3 letech mučení a nelidského zacházení propuštěna patrně jen proto, aby nezemřela ve vězení.)
