Mezikontinentální balistická raketa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zkušební start americké rakety Minuteman III.

Mezikontinentální balistická raketa je strategická balistická raketa schopná dopravit s vysokou přesností na vzdálenost převyšující 5000 km bojovou hlavici, většinou vybavenou jadernou nebo termonukleární náloží. Bojová hlavice je umístěna ve speciálním pouzdře nazývaném návratové těleso, které je opatřeno tepelnou ochranou, umožňující překonat vysoké tepelné namáhání způsobené aerodynamickým ohřevem během sestupu atmosférou k cíli. Současné mezikontinentální balistické rakety mohou nést více samostatně naváděných návratových těles a mimoto řadu tzv. klamných hlavic, většinou nafukovacích z pokovené umělohmotné folie, které mají za cíl znesnadnit systémům protiraketové obrany účinný zásah proti blížícím se projektilům.

Současné mezikontinentální balistické rakety používají motory na tuhé pohonné látky, které mají z vojensko-operačního hlediska řadu výhod, z nichž hlavní jsou dlouhodobá skladovatelnost ve stavu bojové pohotovosti, vysoká spolehlivost a relativně bezpečná obsluha a údržba. Jistou nevýhodou je poněkud menší výkonnost ve srovnání s raketami na kapalné pohonné látky; pokrok ve vývoji heterogenních tuhých pohonných látek v posledních desetiletích však i tento rozdíl značně snížil.

[editovat] Historie

Vývoj mezikontinentálních balistických raket byl zahájen v SSSR a USA v padesátých letech 20. století. První úspěšné starty se uskutečnily v roce 1957 v SSSR (balistická raketa R-7) a v témže roce i v USA (balistická raketa Atlas A; plný mezikontinentální dolet byl však dosažen až v roce 1958 s modifikací Atlas B). V sedmdesátých letech vyvinula první generaci mezikontinentálních balistických raket také ČLR.

Obě supervelmoci, SSSR a USA, vyvinuly postupně kromě dalších typů pozemních mezikontinentálních raket také rakety podobného doletu, kterými byly vyzbrojovány jaderné ponorky. Ty skýtaly možnost překvapivého útoku z předem neznámých pozic pod hladinou oceánů.

Protože vývoj stále nových prostředků pro dopravu zbraní hromadného ničení vedl ke spirálové eskalaci, byly v rámci dohod SALT a SALT II, uzavřených mezi USA a SSSR, stanoveny limity jak na počty nukleárních náloží, tak jejich nosičů. Tyto smlouvy připouštěly konverzi vybraných typů mezikontinentálních balistických raket na nosné rakety pro potřeby kosmonautiky. V roce 1972 byla též mezi USA a SSSR uzavřena smlouva ABM, omezující prostředky protiraketové obrany. Platila až do roku 2002, kdy od ní USA odstoupily.