Jaroslav Krejčí
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jaroslav Krejčí (7. června 1892 – pravděpodobně 18. května 1956) byl českým právníkem a politikem.
V letech 1918 až 1920 působil na zemské politické správě v Brně, později jako vrchní odborový rada v prezidiu ministerské rady v Praze. Od 1921 byl činný jako tajemník Ústavního soudu. Roku 1928 se stal členem českého zemského zastupitelstva, roku 1936 zástupcem prezídia ministerské rady v Právní radě. Téhož roku se stal na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně soukromým docentem pro obor ústavní právo, o dva roky později byl jmenován mimořádným profesorem. Ve své době patřil k nejuznávanějším československým konstitucionalistům. K jeho nejvýznamnějším právnickým monografiím patří Moc nařizovací a její meze (1923), Základní práva občanská a rovnost před zákonem (1929), Principy soudcovského zkoumání zákonů v právu československém (1932) a právně teoretická studie Právní jevy v čase (1937).
V období 1. 12. 1938 až 15. 3. 1939 byl ministrem spravedlnosti ve vládě Rudolfa Berana a současně předsedou Ústavního soudu. Po celé období okupace 16. 3. 1939 až 5. 5. 1945 působil jako ministr spravedlnosti protektorátní vlády. Kromě toho přechodně působil v čele ministerstva zemědělství, jako místopředseda vlády, a v letech 1942 až 1945 jako předseda vlády. Patřil k přátelům prezidenta Emila Háchy, který Krejčího ve své politické závěti z roku 1943 doporučil za svého nástupce v úřadu státního prezidenta Protektorátu Čechy a Morava.
Po osvobození Československa byl Jaroslav Krejčí zatčen. Národní soud v Praze jej uznal vinným za zločiny proti státu a odsoudil jej mimo jiné k trestu odnětí svobody v trvání 25 let. Jaroslav Krejčí strávil zbytek života ve vězení, kde i zemřel.
