Helen Huntová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Helen Elizabeth Hunt (15. června 1963, Los Angeles, Kalifornie) je americká herečka.

Tytam jsou role dcer, věrných ušlápnutých manželek a ošklivých přítelkyň. Americká herečka Helen Hunt se dnes těší pověsti dokonalé a známé profesionálky, oblíbené na všech frontách. Herečka narozená v roce 1963, má za sebou přes 60 rolí ve filmech, seriálech i v divadle, za které získala 25 cen. A pro hlavní role ji dnes do svých filmů vybírají režiséři jako James Brooks či Woody Allen.

Helen Hunt nepatří mezi typické krásky. „Chodí jako kachna, má příliš úzké rty a poněkud křivý nos,“ napsal před časem jeden časopis, „jenomže když se to dá dohromady, zemřeli byste pro ni.“ Přičte-li se k tomu její šarm, přirozenost projevu a neobyčejná cílevědomost, není divu, že ji v roce 1998 časopis People zařadil mezi padesátku nejhezčích lidí světa. „Když jsem v 80. letech začala s herectvím, režiséři mě odmítali, protože jsem podle nich nevypadala správně. Nežárlím na dokonalé krásky, ale poslouchat pořád dokola, že nejsem sexy, vypadám moc dospěle a zamyšleně, mě nebavilo,“ přemítá herečka s odstupem. Její všeobecná oblíbenost pramení i z její šťastné povahy. „Byla veselá, i když vypadala hrozně,“ tvrdí James Brooks, režisér snímku Lepší už to nebude.

Pro herečku všeobecně známou především z televizního seriálu Jsem do tebe blázen (Mad About You), byla role číšnice Carol ve filmu Lepší už to nebude zatím asi nejlepší nabídkou v její kariéře. Vrátila chuť do života nerudnému spisovateli – Jack Nicholson a v roce 1998 si za to odnesla Zlatý glóbus a sošku Oscara za nejlepší herečku v hlavní roli.

Osm let natáčení peripetií manželského páru Buchmanových v seriálu Jsem do tebe blázen (1992–1999) jí kromě popularity vyneslo tři hlavní ceny za nejlepší komediální herečku TV seriálu, čtyři ceny Emmy, tři Zlaté glóby a životního partnera Hanka Azariu. Proč se po roce a půl manželství (v prosinci 2000) rozvedli, zůstává tajemstvím. Sama herečka nerada odhaluje své nitro před cizími lidmi.

Občas je prý zase příliš troufalá, protiřečí si jako správný Blíženec. Když ji před dvěma lety pozvali přátelé na oběd, číšník přinesl dort a začal zpívat Happy Birthday. Helen mu rychle pošeptala: „Já nepotřebuji, aby si mě každý všimnul.“ A jistě také proto nepřitahuje aféry. Dočíst se lze maximálně, že při přebírání Oscara se jí pod světlemodrými šaty rýsovalo každé žebro, a že „váží pouze tolik co jedno stehno Kate Winsletové.“

Co se jí upřít nedá, je její pracovitost. Nejen to, že čtyřikrát týdně cvičí, aby se udržela ve formě, dokáže trvat na přetočení už hotových scén a dokonce i na úpravě scénáře, se kterým není spokojená. Poté, co jako televizní herečka setřásla nedůvěru kinosálů filmem Druhá šance (The Waterdance, 1992), její filmový partner Eric Stolz prohlásil, že tak tvrdě pracující ženu dosud nepoznal. Helen později přiznala, že o roli vdané nakladatelky Anny, která se zamiluje do paraplegického spisovatele, velmi usilovala.

V dalších letech už zelenooká blondýnka zazářila v mnoha hlavních rolích vedle Billa Paxtona (Twister), Richarda Gereho (Dr. T a jeho ženy), Kevina Spaceyho (Pošli to dál), Tom Hanks (Trosečník), Mela Gibsona (Po čem ženy touží) či Woodyho Allena v Prokletí žlutozeleného škorpióna. „Už jsem hrála v mnoha komediích, ale bylo téměř nemožné zadržet smích, když jsem pozorovala Woodyho při natáčení,“ svěřila se poté s dojmy.

V tom, že chce být herečkou, měla dcera fotografky a divadelního režiséra Gordona Hunta, jasno od svých šesti let. Perfektně znala divadlo i zákulisí, ale první roli si stejně musela mezi ostatními vyhrát v konkurzu. Bylo jí devět, když agenty překvapila bezchybným monologem z Shakespeara a získala roli ve filmu Průkopnice (Pioneer Woman). Kromě hraní už vyzkoušela režii, produkci a moderování. Má ráda operu, tanec, zkouší jógu a malování.