Diplomatika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Diplomatika je pomocná věda historická zabývající se studiem písemností úřední provenience. Tyto dokumenty hodnotí jak z hlediska vnější úpravy a vnitřní struktury, tak z hlediska kulturního a sociálního prostředí, ze kterého tyto písemnosti vzešly. V neposlední řadě se také zabývá právním prostředím institucí, které tyto dokumenty produkovaly.

Diplomatika by neměla být zaměňována s diplomacií, s kterou má společný jen původ slova. Název vznikl z z latinského termínu „diploma“, ten zas vznikl z řeckého „diplóo“, zdvojuji, což vychází se starověké formy diplomů vydávaných římským senátem císařským kurýrům nebo vysloužilým žoldnéřům - navzájem bylo spojováno 2 i víc destiček obsahujících jeden souvislý text napsaný na vosku.

Diplomatika existovala v každém kulturním státě, kde se písemně úřadovalo. Bezprostředně souvisí s právem, neboť se zabývá právním postavením dokumentu v zákonodárství i judikatuře. Proto ve svém vývoji reflektovala vlivy historicko-právní školy. Potíže při vymezení předmětu diplomatiky souvisejí s tím, že listiny a úřední dokumenty ve formě i obsahu podmiňovala doby a místo vzniku a zejména vyvíjející se společenské a kulturní poměry a potřeby.

Diplomatika je východiskem mnoha historických bádání. Pro období nových a nejnovějších dějin, zvláště politických a hospodářských, je diplomatika úzce propojena se správními dějinami, neboť vychází z výzkumu kompetencí a struktur i konkrétní prozopografie (biogramů) úředního personálu určité kanceláře. Prozopografické výzkumy jsou také velkým přínosem pro sociální a kulturní dějiny každodennosti. Systematické poznatky o oběhu a funkcích jednotlivých druhů úředních písemností prohlubují poznatky správních i právních dějin. Nezbytností je komparace poznatků a interdisciplinární vazby. Nejvyspělejší je diplomatika latinská. Pro naše dějiny se využívá i diplomatika osmanská, byzantská, ruská, arabská či řecká.

Tzv. diplomatická kritika vznikla ve středověku z praktických potřeb určení pravosti listin. K jejímu prohloubení došlo za humanismu v 16. a 17. století v tzv. diplomatických válkách, což byly historicko-právní spory o pravost listin. Zakladatelem vědecké diplomatiky (i paleografie) se stal roku 1681 benediktin z pařížského opatství Saint Germain-de-Prés Jean Mabillon, když v díle De re diplomatica libri sex dokazoval pravost benediktýnských listin. Mabillonovu práci a dílo zpochybňoval belgický jezuita Daniel van Papenbroeck, Mabillon však svá tvrzení obhájil. K rozvoji vědecké diplomatiky došlo v polovině 19. století, kdy se rozvíjeli preciznější kritické metody a vznikala specializovaná pracoviště pro vydávání diplomatického materiálu.