Claudius II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Marcus Aurelius Claudius, známý v historické literatuře jako Claudius Gothicus či Claudius Gótský, byl římský císař vládnoucí v letech 268 – 270. Jeho rodiče jsou neznámí, ze sourozenců je doložen pouze bratr Quintillus, Claudiův krátkodobý nástupce a dědic.

Claudius II. je prvním z tzv. illyrských císařů na římském trůně, drsných vojáků, jejichž jméno později proslavil především Diocletianus. Tito muži nízkého původu byli všichni schopnými vojevůdci i administrátory, většinu času strávili v poli, a třebaže kultura za jejich panování právě nekvetla, pomohli impériu překonat strukturální krizi 3. století.

Za svůj vzestup vděčili vojevůdci typu Claudia Gothika Gallienovým vojenským reformám z padesátých a šedesátých let, které otevřely cestu k vyšším funkcím i prostým legionářům, pokud se osvědčili v boji. Lze tedy říci, že ofenzíva římského ústředí, tak jak ji v různých formách pozorujeme od sklonku šedesátých let, byla předem „naprogramována“. V systému, který preferoval osobní schopnosti a necenil si urozeného původu, mohl udělat oslnivou kariéru každý, kdo něco uměl.

O Claudiově životě před nástupem vlády toho víme jen velmi málo a právě tak špatně jsme informováni o jeho roli při zavraždění císaře Galliena v září 268. Snaha pozdějších kronikářů zbavit Claudia veškeré zodpovědnosti za smrt panovníka by v nás měla vzbudit podezření, že o komplotu přinejmenším věděl, pokud ho vůbec neorganizoval. Je jasné, že antičtí autoři nemohli nechat Claudia, pokládaného za vzor vojenských ctností, kout pikle kdesi v zákulisí.

Císařem se Claudius stal ve vojenském ležení u Milána ihned po Gallienově smrti. Jeho prvním úkolem bylo dovést do konce válku s uzurpátorem Aureolem, kterou začal už Gallienus a která se neúměrně protahovala. Když se to bez vážnějších potíží podařilo a Aureolus odpykal svou vzpouru smrtí, mohl se Claudius soustředit na válku s germánskými kmeny. Bylo především jeho zásluhou, že Římané na podzim 268 porazili alamanské nájezdníky, kteří přes Raetii vtrhli do Itálie. Claudius poté odcestoval do Říma, kde patrně strávil zimu.

Od jara roku 269 Claudia plně zaměstnávaly přípravy na válku s Góty, nejnebezpečnější protivníky impéria na Balkáně. Před nedávnou dobou sice Góty porazil císař Gallienus, ale Aureolova revolta a následné obléhání Milána výpravu přerušily a vpády pak nerušeně pokračovaly dál. Claudius dostihl gótské plenitele poblíž města Naissu (dnes Niš), chytrou strategií je vylákal před své jednotky a uštědřil jim těžkou porážku. Údaj o 50 000 mrvých Gótech je nepochybně přehnaný, ukazuje však, jak výrazné římské vítězství bylo. Na oslavu svého úspěchu přijal císař vítězný titul Gothicus maximus, jehož první složka se stala navždy součástí jeho jména.

Méně úspěšně se vyvíjela situace na Východě. Tam po zavraždění Septimia Odaenatha převzala vládu energická Zenobie, která se nemínila spokojit s dosavadními zisky Palmýry. Její vojska nejprve podnikla útok směrem do nitra Malé Asie (k Ankýře) a na jaře roku 270 napadla Egypt. Protože egyptský prefekt Tenagino Probus pomáhal Claudiovi v boji s Góty, bylo obsazení země poměrně jednoduché. Probus se však rychle vrátil, dobyl ztracenou provincii nazpět a uvažoval o protiofenzívě. Během příprav na ní pak upadl u egyptského Babylónu do léčky, jež ho stála život a Palmýřanům zajistila vládu nad Egyptem.

Na Západě naopak Claudius ovládl provincii Tarraconensis, kterou od roku 260 spravovali „galští císařové“ z Porýní. Nebyla to sice jeho přímá zásluha, neboť pobýval tou dobou na Balkáně, zprávy o vítězství u Naissu však přitom jistě sehrály svou roli. Claudiovi již nebyl dopřán čas, aby se z tohoto úspěchu výrazněji radoval – za pobytu v Sirmiu se nakazil morem a na jeho následky asi v září 270 zemřel. Svému krajanu Aurelianovi zanechal konsolidovanou panovnickou moc, ale i mnoho rozdělané práce; na úplné překonání krize 3. století bylo zapotřebí ještě dalších „Illyrů“.

[editovat] Externí odkazy

• Biografie Claudia II. (česky)

[editovat] Podívejte se též na

• Seznam římských císařů