Chamská kultura
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Chamská kultura je jedna z kultur středoevropského eneolitu. Absolutně chronologicky je řazena někde mezi roky 3 200-2 800 př. n. l. Na našem území je současná s kulturou řivnáčskou a kulturou kulovitých amfor.
Obsah |
[editovat] Rozsah
Eponymní lokalita je město Cham v Horní Falci, či konkrétněji naleziště Knöbling, část obce Schorndorf, 6 km jihozápadně odtud. Kultura se ale rozkládala hlavně v Bavorsku, které je považované za její centrum. Dále do se nálezy nacházejí ve Švábsku, Horní Falci, Horním Rakousku, jižních a západních Čechách.
[editovat] Sídliště
Pro tuto kulturu je na našem území typické, že ji známe pouze ze sídlišť, a to výšinných, která se nacházejí jak na skalách a stolových horách, tak na ostrožnách. Je nutno podotknout, že archeologové neví, do jaké míry tyto nálezy vystihují skutečnost starou několik tisíc let. Je sice možné, že sídlili jen na výšinných sídlištích, ale je také možné, že se z nějakého důvodu nepodařilo nížinná sídliště objevit. Výšinná sídliště bývají opevněná systémem příkopů a palisádou (palisádami) s několika vchody.
Jmenovitě sem patří např. Dívčí Kámen, Srby, Měcholupy, Lopata, Litice, Drustová-Věžka.
Zdá se, že sídliště byla v Západních Čechách rozmístěna velmi hustě, snad i ve vzdálenostech 3–5 km.
Na sídlištích se podařilo objevil jen málo objektů, podle kterých by bylo možné určit charakter vnitřní výstavby. Vyjímku na našem území tvoří zachycený půdorys domu kůlové konstrukce na Čelákovické hoře u Holýšova). I nálezy artefaktů jsou obecně chudé.
Zajímavou skutečností je fakt, že na sídlištích hojně nacházíme keramiku kultury kulovitých amfor, ale i napodobeniny této keramiky, které byly zřejmě vyrobeny nositeli chamské kultury.
[editovat] Pohřebiště
Neznáme, někdy se proto předpokládá žárový ritus.
[editovat] Badatelé
František Xaver Franc, Norbert Mašek, Jan Prostředník, Emilie Pleslová–Štiková, Jan Michálek, Dara Baštová, Jaroslav Bašta
[editovat] Reference
- Jan Prostředník:Chamská kultura v západních Čechách, Praehistorica 2001, s. 7–159.
