Atribuce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Atribuce je sociálně-psychologický pojem. Když se lidé dívají na svět, tak ho nevnímají jako úplně náhodné dění, ale mají tendenci připisovat věcem významy. Mají potřebu věcem rozumět a vysvětlovat si je. Například, když vidíte někoho upadnout, můžete to přisuzovat vlastnosti osoby (nemotornost) nebo situaci (banánová slupka na zemi) nebo náhodě. Atribuce znamená tedy připisování příčin dění kolem, chování vlastnímu i chování jiných lidí. Existuje mnoho teorií o způsobech jak si lidé utváří tyto atribuce.

[editovat] Vznik pojmu

První, kdo postuloval psychologickou teorii atribucí, byl F.Heider (1958). Ale až B.Weiner a jeho kolegové (1972, 1974, 1986), rozvinuli tuto koncepci tak, že se stala jedním z hlavních paradigmat sociální psychologie. Heider pojednával o „naivní“ psychologii. Z tohoto pohledu jsou lidé jako amatérští vědci, kteří se pokouší chápat chování druhých tím, že si skládají dohromady informace dokud se jim nedostane rozumného vysvětlení nebo příčiny.

Teorie atribucí vyjadřuje, že lidé se pokouší zjistit proč druzí lidé dělají to, co dělají. Člověk tak může chování druhého přisuzovat jednu i více příčin. Podle Heidera to jsou atribuce: 1) vnitřní atribuce – závěr, že osoba se chová určitým způsobem z vnitřních pohnutek (postoj, charakter, osobnost) 2) vnější atribuce – závěr, že chování osoby je způsobeno situací, ve které se nachází.

Naše atribuce jsou také velmi ovlivněny našimi emocemi a motivacemi. Obviňování ostatních a vyhýbání se osobnímu obvinění jsou sebeobranné atribuce. Neutěšenou situaci druhého budeme připisovat jeho osudu, abychom od sebe oddálili myšlenku, že bychom se mohli dostat také d této situace. Druhým lidem připisujeme obecně také méně proměnlivosti než sami sobě. Sami sebe vidíme jako člověka mnoha tváří a méně předvídatelného než ostatní. To je proto, že vidíme mnohem více z toho, co máme uvnitř a také se sami sebou více zabýváme.

[editovat] Aplikace

Teorie atribucí je využívána například k vysvětlení výkonové motivace. Lidé vysoko na výkon orientovaní budou úkoly spíše plnit než se jim vyhýbat, protože věří, že mají dostatek schopností a vyvíjejí dostatek úsilí, aby uspěli. Neúspěch by byl pak považován za smůlu či náhodu, která není jejich vinou. Neúspěch by tak neovlivnil jejich sebehodnocení, avšak úspěch by je podpořil. Na druhou stranu lidé málo na výkon orientovaní se vyhýbají úkolům, protože mají tendenci zpochybňovat vlastní schopnosti a nebo předpokládají, že úspěch může být způsoben jen štěstím či náhodou nebo jinými faktory, které nemohou kontrolovat. Proto i když jsou úspěšní, tak to pro ně není užitečné, protože necítí zodpovědnost za úspěch.

V pedagogice jsou často zkoumány učitelovy atribuce žáků. Zde se uplatňují určité tendence v sociální percepci, např. přeceňování prvního dojmu. Učitelé často připisují na základě prvního dojmu nebo informací žákům různé atribuce, například vyšší nebo nižší inteligenci, píli nebo lenost a na základě těchto atribucí se pak k žákům určitým způsobem chovají. Jsou-li žáci považovaní za méně inteligentní a líné úspěšní, učitelé si to často vykládají jako náhodu a zase jsou-li žáci považovaní za inteligentní a pilné neúspěšní, je to vykládáno jako důsledek mimořádné indispozice.