Ústavní listina Československé republiky (1920)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ústavní listinu Československé republiky schválilo Národní shromáždění československé dne 29. února 1920 včetně uvozozovacího zákona (ve Sbírce zákonů pod č. 121/1920 Sb.)
Účinnosti nabyla dnem 6 března 1920 a nahradila Prozatímní ústavu¨. V platnosti zůstala (bez ohledu na období roku 1938) až do 9. května 1948.
Obsah |
[editovat] Členění ústavy
Ústava se členila na preambuli, články uvozovacího zákona (9 článků) a ústavní listinu rozdělenou do šesti hlav.
- Zákon ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republik
- Preambule
- Ústavní listina
- Hlava první Všeobecná ustanovení
- Hlava druhá Moc zákonodárná Složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou sněmoven.
- Hlava třetí Moc výkonná
- Prezident republiky
- Vláda
- Ministerstva a nižší správní úřady.
- Hlava čtvrtá: Moc soudcovská
- Hlava pátá: Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské
- Hlava šestá: Ochrana menšin národních, náboženských a rasových.
Ústavní listina měla 134 paragrafů.
[editovat] Preambule
Preambule byla inspirována preambulí Ústavy Spojených států amerických. Celý první odstavec je převzat z ústavy USA.
Znění preambule
My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistit pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 Ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.
Přitom my, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.
[editovat] Ústavní soud
Ústavní soud měl sedm členů, dva vysílal nejvyšší soud, dva nejvyšší správní soud, další dva a předsedu jmenoval prezident republiky. Umístění odstavců o ústavním soudě na tak čelném místě ústavy vyjadřovalo jeho mimořádný význam.
Byla ustanovení přechodná do zvolení ústavních orgánů, tak jak je nová ústava stanovovala. Ustanovením článku VII. byla zrušena Prozatimní ústava a všechny dřívější ústavní zákony z doby Rakouska-Uherska.
Ústava byla založena na existenci národa československého, který má větve českou a slovenskou. To bylo vyvoláno situací, kdy Němců v novém státě převyšoval počet Slováků. Státotvorný národ československý však už tvořil dvoutřetinovou většinu. Byl tím také ospravedlněn malý podíl Slováků v nejvyšších funkcích.
[editovat] Ústavní listina
[editovat] Všebecná ustanovení
Asi nejdůležitější byla zásada Lid je zdrojem veškeré státní moci. Československo také byl označeno za republiku demokratickou s voleným prezidentem. Bylo stanoveno jenodnté občanství a nedílnost státního území (změna území možná jen ústavním zákonem). K žádné zmeně území za první republiky nedošlo. Praha byla stanovena hlavním městem republiky.
Byla také stanovena autonomie Podkarpatské Rusi, která však v praxi byla realizována jen velice omezeně.
[editovat] Moc zákonodárná
Moc zákonodárnou tvořilo dvoukomorové Národní shromáždění. Dolní komora, Poslanecká sněmovna, měla 300 členů volených na 6 let. Aktivní volební právo měli občané od 21 let, pasivní od 30 let. Poslanecká sněmovna měla poslední slovo v zákonodárném procesu a jen jí byla odpovědná vláda.
Horní komora, Senát, měla 150 členů volených na 8 let. Aktivní volební právo měli občané od 26 let, pasivní od 45 let. Volební systém byl jinak u obou komor stejný, poměrný, volební obvody tedy byly vícemandátové. Volební zákon stanovil volební povinnost a volební právo odebral vojákům a policistům.
Ke schválení ústavního zákona byla třeba silná 3/5 většina a to v obou komorách. Vyloučen byl imperativní mandát, toto ustanovení však bylo obcházeno. Zakotveno bylo také referendum, příslušný prováděcí zákon však nebyl po dobu existence republiky vydán.
[editovat] Prezident republiky
Postavení prezidenta bylo slabé, ke všem úkonům potřeboval kontrasignaci (spolupodpis) člena vlády. Prezident byl neodpovědný, byl volen Národním shormážděním na 7 let. Minimální věk kandidáta byl 35 let. Mohl být nejvýš dvakrát (toto ustanovení neplatilo pro Tomáše Garriguea Masaryka).
Reálně bylo postavení T. G. Masaryka jako prezidenta mnohem silnější, jehou autorita u předsedů vládnoucích stran byla vysoká.
[editovat] Vláda a státní úřady
Postavení vlády zůstalo v podstatě stejné jako v prozatímní ústavě č.37/1918. Co nemůže dělat prezident, dělá vláda. Vláda byla odpovědná Parlamentu, vládě mohla být vyslovena nedůvěra, prezident mohl jmenovat úřednickou vládu, což se také několikrát stalo.
[editovat] Soudní moc
Soudnictví vypadalo v podstatě stejně jako dnes.
[editovat] Občanská práva, svobody a povinnosti
Zaručena byla rovnost, svoboda osobní a majetková, svoboda domovní, tisková, právo shromažďovací a spolkové, petiční, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí, svoboda projevu mínění, svoboda náboženská a zvláštní ochrana manželství.
Byla stanovena jen branná povinnost. Práva hopodářská, kulturní a sociální zakotvena nebyla, což ale bylo v dobovém kontektu zcela normální.
Práva byla ze strany státu respektována, jen v roce 1933 byl přijat zákon o ochraně republiky, jež mimo jiné obsahoval paragrafy o rozpouštění extrémistických a pro stát nebezpečných stran. Svoboda majetková byla do jisté míry omezena pozemkovou reformou.
[editovat] Ochrana menšin
Chráněny byly menšiny národní, náboženské a rasové (dle St. Germaniské smlouvy). Byla zaručena rovnost před zákonem, zákaz diskriminace občanů v přístupu k veřejným funkcím nebo ve vykonávání povolání či živnosti. Další podrobnosti stanovil jazykový zákon, zmíněný jako součást ústavy.
Jazykový zákon (č. 122/1920, přijatý ve stejný den jako ústava) stanovil za státní a oficiální jazyk československý. Zvláštní práva náležela menšinovým jazykům v případě, kdy obyvatelé mluvící jazykem tvořili alespň 20% v daném soudním okrese. Pak jim byla zaručena možnost podávat podání na soudy a úřady v menšinovém jazyce, v tom jim také náležela příslušná odpověď. Měly také nárok na vzdělání v tomto jazyce, souběžné vyučování „jazyka československého“ však zůstalo povinné.
Tento zákon byl přijímán negativně jen v oblastech, kde tvořila jazyková menšina výraznou většinu. I v případě 90% převahy byl vnitřním jazykem státních úřadů, pošty či železnice jazyk československý, včetně jeho povinné výuky na školách.
