Ústavní řád
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Ústavní řád ČR |  |
|
Ústavní pořádek České republiky
Pojmy „ústavní řád“, „ústavní pořádek“ a „ústava“ (s malým ú) je možno považovat za synonyma co se týče významu.
Pojem „ústavní pořádek“ (dále jen ÚP) byl do ústavního práva zaveden článkem 112 Ústavy ČR a článkem 3 Ústavy ČR. Výraz ÚP nebyl do té doby ústavním právem používán. Pojem ÚP není vybrán zcela nejvhodněji, protože před Ústavou z roku 1992 (to je Ústava, která je v ČR platná v současné době) byl pod ním rozuměn nejenom soubor platných ústavních zákonů, ale i všech zákonů upravujících základní vztahy ve státě a faktických vztahů ve státě upravovaných ústavou. Pro souhrn platných ústavních zákonů se před zavedením pojmu ÚP zpravidla používal pojem „ústavní řád“. Z toho vyplývá, že při setkání se s pojmem ÚP, je třeba se zamyslet nad tím, co vlastně autor má namysli.
Funkcí ÚP je vytvořit řád, podle kterého se uskutečňuje dělení státní moci (tím je v ČR, stejně jako ve většině demokratických zemích myšleno rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a jejich vzájemné omezení a kontrolu) a výkon státní moci ve státě (vytváří nejvyšší správní úřady a určuje jejich kompetence) a stanoví formu státu (jestli se jedná o republiku, monarchii atd.). Dále určuje základní práva a povinnosti občanů české republiky, státní hranice, název státu a státní hranice. ÚP obsahuje normy určující způsob tvorby a uplatňování zákonů ve státě. To znamená, že určuje, kdo má zákonodárnou iniciativu (= kdo může podávat návrhy zákonů), jakým způsobem a kdo návrhy zákonů projednává a přijímá a co se musí stát, aby byly právně závaznými. Stanoví způsob tvorby podzákonných předpisů (to jsou například vyhlášky ministerstev nebo obecně závazná nařízení obcí a krajů). Dále vytváří pravidla určující vztah všech právních norem navzájem, zejména je dělí podle jejich právní síly (podle toho se např. pozná, že zákon má při aplikaci přednost před vyhláškou ministerstva pokud upravují tu samou věc).
Které normy náleží do ÚP stanoví článek 112 a článek 3 Ústavy ČR. Jedná se o Ústavu ČR, Listinu základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle Ústavy ČR, ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. Z těchto ustanovení vyplývá, že seznam norem náležících do ÚP není uzavřený, ale může se měnit tím, že budou přijaty nové ústavní zákony podle listiny ČR. Všechny výše uvedené normy jsou stejné právní síly. Avšak v praxi má největší sílu Ústava ČR, jakožto nejzákladnější zákon země, podle kterého se teprve vytváří všechny ostatní zákony a Listina základních práv a svobod tím, že všechny ostatní právní normy musí být s ní v souladu (viz §1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod 23/1991 Sb.).
Případná změna ÚP je složitější než v případě změny běžného zákona (tuto skutečnost označujeme jako rigiditu ÚP). To je dáno tím, že ÚP obsahuje ústavní zákony, k jejichž přijetí je potřeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů (oproti tomu pro přijetí normálního zákona v tom nejjednodušším případě stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců a senát se daným návrhem vůbec nemusí zabývat, pokud nechce). Důvod pro tento složitější způsob přijímání a změny je, že se jedná o klíčové právní normy pro chod naší země a tudíž je potřeba, aby s prováděnými změnami byl souhlas napříč širokým politickým spektrem. Některé změny v ÚP však není možné provádět vůbec, ani kdyby s tím souhlasili všichni členové parlamentu. Nelze změnit podstatné náležitosti demokratického státu (viz článek 6 odstavec 2 Ústavy ČR) (tím jsou nejspíše myšleny věci typu: lid je zdrojem veškeré stání moci a z toho vyplývající nutnost konat volby, prostřednictvím kterých lid svojí moc uplatňuje; dělba moci ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní; každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a dašlí). Také nemůže být přijato nic, co by nebylo v souladu s Listinou základních práv a svobod (viz odstavec 1 Listiny základních práv a svobod 23/1991 Sb.).
V souvislosti s ÚP je potřeba se zmínit o úloze Ústavního soudu (zakotven v Ústavě ČR v článcích 83-89). Ten je povinen rozhodnout o zrušení zákonů a ostatních právních předpisů, příp. o jejich jednotlivých ustanoveních, pokud jsou v rozporu s ÚP (zbytek věcí, ve kterých rozhoduje je uveden v článku 87 Ústavy ČR a v Zákoně o ústavním soudu 182/1993 Sb). Pod ochranou ústavního soudu jsou práva a svobody uvedené v Listině základních práv a svobod.
