Národný umelec

Z Wikipédie

Národný umelec bol titul zriadený zákonom Národného zhromaždenia ČSR z 20. apríla 1948 a bol udeľovaný umelcom českej alebo slovenskej národnosti (od roku 1954 česko-slovenským občanom), ktorých "umelecké pôsobenie svojou zvlášť vynikajúcou úrovňou a svojim mimoriadnym významom trvalo obohatilo národnú kultúru". Ešte pred platnosťou zákona vláda vymenovala celkovo 33 národných umelcov. Už na schôdzi vlády dňa 9. novembra 1945 v súvislosti s udelením čestného titulu Ludvíkovi Kubovi, Maxovi Švabinskému, Václavovi Špálovi a Václavovi Rabasovi vznikla požiadavka, aby bola vypracovaná norma pre riadny zákonný podklad pre udeľovanie tohto titulu. Titul udeľoval prezident republiky. Národný umelec mal právo nosiť čestný odznak.

Dnes už sa titul neudeľuje. Bol zrušený roku 1990 zákonom č. 404/1990.

Titul bol udeľovaný nielen za skutočné umelecké kvality, ale značný podiel na jeho udelení mala i umelcova politická konformita s vtedajším režimom. Národnému umelcovi patril tiež doživotný čestný dôchodok, ktorý sa rovnal platu vysokoškolského profesora. Toto zmenila novela zákona z roku 1954, keď doživotný dôchodok mohla a nemusela udeliť vláda. Aj vďaka tejto skutočnosti sa udeľovanie titulu stalo jedným z nástrojov politickej moci, ktorým usmerňovala umelecký život v Česko-Slovensku (od roku 1953 pribudol ako predstupeň k titulu národný umelec titul zaslúžilý umelec).

Jan Werich sa v rozhovore s Jiřím Voskovcom [1] o titule Národný umelec vyjadril nasledovne:

„W: Já si myslím, že národní umělec jako takový je titul, o kterém je těžko mluvit, protože národním umělcem může být podle mého názoru, když umřel a když součet jeho práce leží na stole, na stole národa, a národ si tý práce váží, akceptuje ji, uzná, že ten člověk něco pro ně udělal. A pak ten národ může říct ano, toto je náš národní umělec. Ale když se usnáší o národním umělectví skupina žijících spoluobčanů, ať jsou jakýkoliv, tak je to furt jenom osobní mínění té skupiny. A nemá to s národním umělectvím vůbec co dělat. A je to jenom titul, jenom metál, s kterým se dá kupčit. A proto já si myslím, že národní umělectví je spíš taková komická záležitost. (...) Zas na druhý straně uznávám, že lidi, já nerad říkám lid, protože to je taková více méně štampilka dneska, na celém světě, ale lidi to mají rádi, protože je to velice lidský. A taky by nemělo smysl se proti tomu bouřit, nebo to zesměšňovat, protože bych v první řadě zklamal ty, kterým se to líbí, který mi to přejou.“