Vladislavské zřízení zemské

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zemský zákoník či jinak zemské zřízení vydaný roku 1500, ve kterém se šlechtě podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království.

Vladislavské zřízení zemské vzniklo za vlády Vladislava II. Jagelonského (1456-1516) a tradičně bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci.

Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty. Zřízení mělo 554 článků, bylo v něm obsaženo mnoho ustanovením starobylého rázu, aby šlechta vyvolala dojem, že jen kodifikuje dávno nabytá práva. Rozhodující pro výběr právních předpisů, které byly do Vladislavského zřízení zařazeny, byly především potřeby politické, tedy právní zakotvení ústavních vztahů mezi králem a stavy a mezi stavy navzájem. Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Nejde jim však o výsadní postavení, jejich politika je defenzivní a pasivní, snaží se zejména udržet svá hospodářská práva, právo třetího hlasu na sněmech a výlučnou soudní pravomoc městských soudů nad měšťany.

Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě ve své podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka.