Války růží
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Války růží byla série několika konfliktů v Anglii v druhé polovině 15. století
Obsah |
[editovat] Příčiny války
Válka začala z mnoha jednotlivých důvodů, nelze tudíž vystopovat jediný. Jednu z příčin nalezneme samozřejmě v nepříznivém výsledku stoleté války a špatné hospodářské situaci, ve které se země ocitla. Jiná příčina spočívá v nezákonné uzurpaci trůnu Richarda II. Jindřichem Bolingbrokem v roce 1399. Jak vidíme na rodokmenu, bylo zde mnoho jiných, kteří měli k trůnu blíže. Jindřich IV. a Jindřich V. se na trůnu udrželi hlavně proto, že byli silnými a dobrými vládci, vedli vítězná tažení ve Francii a proto se proti nim nikdo příliš nebouřil, a když už někdo pozvedl hlavu, umlčeli ho sekerou a popravčím špalkem. Jindřich V. však zemřel brzy v roce 1422 a zanechal po sobě tehdy pouze osm měsíců starého syna, kterému brzy na to připadl i trůn francouzský, uvolněný smrtí Karla VI. šíleného. Ačkoliv po sobě Jindřich V. zanechal přesné instrukce, jak se má vše odehrávat do doby zletilosti jeho syna, rozrostly se spory. Hlavně proto, že většina moci byla v rukou Beaufortů a jejich spojenců. Dále musím připomenout i královnu Markétu z Anjou, která snad až příliš silně brojila proti Richardu Plantagenetovi a mohla bych tak pokračovat ještě dlouho. Stručně řečeno, příčin pro války růží bylo víc než dost, války byly téměř zákonitým vyvrcholením tehdejší situace.
[editovat] Král Jindřich VI.
Ve svém mládí žil u své matky Kateřiny a jeho državám ve Francii i v Anglii vládli jeho strýci. Za jejich řízení pokračovala Anglie ve válce proti Dauphinovi Karlovi, který po smrti svého otce Karla VI. vznesl nárok na francouzský trůn. Jindřich byl ve svých osmi letech, v listopadu 1429, korunován ve Westminsterském opatství, ale byl ještě příliš mladý, aby mohl samostatně vládnout. Proto si jeho ministři podrželi úřady a dál se snažili kontrolovat záležitosti v obou zemích. V prosinci 1431 byl Jindřich korunován francouzským králem v Paříži. Francouzi ho však nepřijali a Angličané museli pod tlakem Karla VII. začít ustupovat. Již v této době začíná spor mezi Humphreyem, vévodou z Gloucestru a kardinálem Beaufortem. Oba měli rozdílné názory na další vedení války. Humphrey chtěl ve válce za každou cenu pokračovat, zatímco Beaufort ji chtěl ukončit za nejvýhodnějších podmínek.
Koncem roku 1435, když bylo králi 14, všechny úspěchy jeho otce ležely v ruinách. Když následujícího roku zemřela králova matka, Kateřina z Valois, ukázalo se, že byla již po několik let provdána za waleského statkáře Owena Tudora a měla s ním čtyři děti.
V květnu 1445 se oženil s Markétou z Anjou bez věna. Markéta byla velmi silná osobnost a brzy se naučila, jak přesvědčit krále, aby dělal to, co chce ona.
Roku 1447 byl zavražděn vévoda Humphrey a o něco později zemřel i jeho nepřítel kardinál Beaufort. Jejich spor však nebyl zapomenut a převzali ho kardinálovi příbuzní vévodové ze Somersetu a Gloucestrův chráněnec, Richard Plantagenet, vévoda z Yorku. Touto dobou byla již válka ztracena. Poslední bitva se odehrála v červenci 1453 u Castillonu, kde byla poslední anglická armáda rozdrcena. Vše, co Angličanům ve Francii zůstalo, byl přístav Calais.
Králova povaha byla složitá. Byl jistě slabý, snadno ovladatelný a příliš laskavý, ale uměl být i tvrdohlavý a pomstychtivý. Neměl schopnosti vládnout, mnohem víc ho zajímalo náboženství a vzdělání. Byl velice cudný, dokonce se říká, že jediné dítě Markéty z Anjou, Eduard, nebylo Jindřichovo. Jak stárnul, prohlubovalo se jeho náboženské zanícení. Ve dnech církevních svátků a postu nosil žíněnou košili a dokonce nařídil, aby jeho jídlo začínalo krvavým kusem masa v upomínku na Ježíšovy rány. Postupně se stal zcela neschopný vyrovnat se se svými povinnostmi, kterých se zbavoval útěkem do apatie.
[editovat] Konec stoleté války
V roce 1445 se z Francie vrací zadlužený York. Peníze a muže, které potřeboval pro úspěšné vedení války, král soustavě posílal neschopnému vévodovi ze Somersetu, který je marně promrhal. Například zaútočil v Bretani na hrad la Guerche, který patřil anglickému spojenci, to ho pochopitelně rozzuřilo. Somersetově armádě chyběla morálka a po čase se rozprchla. Všechny neúspěchy však spadly na Yorkovu hlavu, ten byl nakonec roku 1447 učiněn královým místodržitelem v Irsku.
Po obnovení gaskoňského spojenectví se Anglie rozhodla znovu udeřit, byla vypsána zvláštní daň, na zaplacení vojska, které se odebralo do Francie. Tam ho však čekala drtivá porážka. 17. července 1453 se proti sobě postavily dvě armády, jedna pod vedením generála Talbota, druhá pod vlajkami Karla VII. Francouzského, poblíž Castillonu. Francouzské dělostřelectvo rozprášilo anglickou armádu i s jejími lučištníky. Anglie touto bitvou ztratila veškerá území ve Francii kromě přístavu Calais. Když se král Jindřich VI. tuto zprávu dozvěděl, zešílel a šílený zůstal po dlouhou dobu jednoho a půl roku. Tím svou zemi odsoudil k dalším desetiletím války, tentokrát občanské.
[editovat] Situace v Anglii
Anglie byla zbídačená stoletou válkou. Úbytek obyvatel způsobil, že byl nadbytek půdy a zemědělská práce drahá. Země se pomalu orientovala kapitalisticky, práce se odměňovala mzdou, což přivádělo na mizinu starou šlechtu a naopak bohatli obchodníci a měšťané. Ti samozřejmě chtěli podíl na vládě. Po zemi se potulovalo mnoho bývalých vojáků. Ti se nerozpakovali nad loupením a znásilňováním a Jindřich jim v tom nedokázal zabránit.
Po nástupu Jindřicha VI. se rozrůstají družiny šlechticů, kteří si je vydržují za ochranu před zákonem. Zajišťují jim „dobrou vládu“ - to v podstatě znamená podplácení soudů a obcházení zákonů platných pro celou zemi. Král tyto skupiny nemohl rozpustit, neboť je potřeboval jako armádu. Anglie v té době neměla armádu profesionální, ale využívala služeb svých šlechticů, kteří sami se svými družinami vyjížděli do bojů.
Od roku 1450 zemi ve skutečnosti vládla královna Markéta a Suffolk. Za jejich vydatné podpory král rozdával svůj majetek členům rady a sám se tím přivedl na mizinu. Došlo to až tak daleko, že parlament musel vypsat zvláštní daň, aby měl král z čeho žít. Poté se již králova neschopnost nedala přehlížet, věděl o ní každý v zemi a kdekdo si z krále veřejně utahoval.
V červnu 1450 vypukla rebelie pod vedením Jacka Cadeho. Ten shromáždil nejen chudé obyvatelstvo, ale i yeomany, džentlmeny a statkáře. Všichni se vydali do Londýna, odsuzovali stav země, korupci u dvora a neschopnost královských rádců. Povstání na chvíli ovládlo Londýn, ale nakonec je vyhnali sami obyvatelé Londýna. Ani York v tomto roce nezahálel. V září vyrazil s početným doprovodem na Londýn. V dopisech prohlašoval, že se vrátil, aby se bránil neutuchávajícím pověstem o své zradě, dále prohlásil, že jeho úmyslem je zreformovat vládu v království a zbavit celý politický systém zhoubného vlivu a neschopnosti lidí, jako je vévoda ze Somersetu. Výsledkem bylo, že Somerset byl jmenován velitelem Calais, zatímco Yorka poslali potlačit poslední jiskřičky Cadeho vzpoury v Kentu.
Již v roce 1451 přerostlo nepřátelství mezi Yorkem a Somersetem v ozbrojený konflikt. Král totiž udělil jeden úřad dvěma mužům, kteří se samozřejmě o tento úřad prali. York chtěl tento problém řešit, což se mu nakonec i podařilo. Král se rozhodl celou akci považovat za důkaz Yorkova úsilí vyprovokovat Edmunda ze Somersetu. York se stáhl zpět na svůj hrad Ludlow.
V únoru 1452 vydal York prohlášení, ve kterém ujišťoval o své naprosté věrnosti králi, ale dodal, že jeho nepřátelé u dvora ho neustále pomlouvají. Král na tuto výzvu neodpověděl a York tedy vytáhl do boje. Královská armáda opustila Londýn 16. února a objevila Yorkovu armádu v bojovém uspořádání v zákopech u Dratford Heath. Po několika dnech vyjednávání, přemluvila delegace lordů Yorka, aby se poddal králi a přísahal slib věrnosti, jak to zamýšlel učinit už v lednu. York trval na tom, že podrobí-li se králi, Somerset musí být dán do vazby, do té doby než parlament zváží Yorkova obvinění. Komise nakonec na požadavky přistoupila, ale král Yorka podvedl, přinutil Yorka k přísaze a zásadně odmítl jeho obvinění vůči Somersetovi.
Šlechta i lid Anglie nyní dobře věděli o všech sporech mezi Yorkem a Somersetem a většinou sympatizovali s Yorkem, pokud ovšem nepatřili do Somersetovy družiny a nevyužívali štědrosti slabého krále.
Poté, co král zešílel, se vláda v Anglii úplně rozpadla, královská rada se proto rozhodla najít vůdce, který by byl schopen řídit loď státu. Protože bylo známo, kdo je královským favoritem, byl Somerset zřejmou volbou, kterou podporovala i královna. Když byl York konečně v listopadu o králově stavu informován, dorazil do Londýna. V únoru 1454 se sešel parlament a jmenoval Yorka místodržícím království. 27. března 1454 byl York jmenován protektorem Anglie a hlavním královským rádcem, ale jeho pravomoci byly stále ještě opatrně omezeny - např. nemohl opravit nebo změnit králova rozhodnutí z minulosti.
Somerset byl okamžitě zbaven místa velitele v Calais, Yorkův švagr, hrabě ze Salisbury, byl jmenován kancléřem, moře bylo vyčištěno od pirátů, byly vyplaceny platy dvorských služebníků, ukončil se spor na severu mezi Nevilly a Percyi. York také reorganizoval královu domácnost, kterou podstatně zmenšil a také snížil náklady na vládu.
Na začátku roku 1455 se králi začal vracet zdravý rozum. 4. března 1455 Jindřich VI. předsedal zasedání rady v Greenwichi, kde začal mařit a rušit všechna rozhodnutí, která učinil protektor.
[editovat] Vypuknutí války
Válka začala (první bitvou u St.Albans, 22. května 1455). Po královské radě v březnu, opustil vévoda z Yorku, hrabě ze Salisbury a mladý hrabě z Warwicku Londýn a vrátili se na své statky. Na květen svolala rada do Leicestru, oblíbené pevnosti Lancasterů, parlament. Pozvánky dostala jen vybraná skupina nepřátel Yorka a Nevillů. York, Salisbury a Warwick cítili, že na ně připravují past, a proto ozbrojili své družiny a vydali se na pochod do Londýna. Yorkova armáda ráno 22. května 1455 zaujala pozice v polích poblíž města St. Albans. Vévoda z Buckinghamu, nově jmenovaný konstáblem, dorazil k St. Albans kolem osmé hodiny ráno, několik hodin po Yorkistech.
„Buckingham předpokládal, na základě opětovného ujišťování o věrnosti, že se York nepostaví proti královským korouhvím v poli, aby se nedopustil zrady. Jindřichova armáda vstoupila do St. Albans a vydala se po mostě přes řeku Ver a na horu do kopce vedoucí ulicí Holywell, kolem velkého opatství St. Albans, nejstaršího anglického mučedníka, na velké tržiště v ulici St. Peter. Zde se armáda zastavila a rozvinula velké čtvercové korouhve. Boční ulice zabarikádovali kárami a stánky trhovců. Yorkistické vojsko zaujalo postavení na Key Field, východně od města a rozhodující okamžik se přiblížil. Heroldové chodili tam a zpět s různými požadavky, ale když okolo 10 hodiny vyjednávání selhalo, vydalo se yorkistické vojsko na pochod do města.
Jan Whethamstede, opat St. Albans, pozoroval bitku z věže opatského kostela a zanechal její popis. Centrum městečka St. Albans se v posledních 500 letech změnilo jen málo a je tedy snadné si představit, co se stalo. První bitva u St. Albans se dá stěží nazvat skutečnou bitvou, byla to spíše krátká, pouliční bitka, kterou vybojovali lučištníci. Svými luky a šípy útočili z krátké vzdálenosti na muže v těžké zbroji, kteří se mezi sebou potýkali meči a sekyrami. Celá akce se odehrávala na tržišti v St. Peter nebo v bočních uličkách na východě a netrvala déle než půl hodiny.
Bitva začala, když Warwick odvedl svůj oddíl zahradami na východ od ulice St. Peter a zaútočil na překážky, které blokovaly vstup do bočních ulic. Nejprve se musel stáhnout, protože narazil na silný odpor, který pokračoval až do doby, kdy královské oddíly za barikádami v ulici St. Peter začaly trpět útokem šípů, které byly do jejich sevřených řad vystřelovány přes střechy domů - jeden z šípů zranil krále. Protože byl v ulicích jejich postup zadržen, Warwickovi muži vnikli do domů po obou stranách a šplhali přes zahradní ploty do domů v ulici St. Peter a lučištníci měli dostatečně velké terče, do kterých mohli střílet z těsné blízkosti. Proud šípů létal nad tržištěm, které bylo lemováno stromy a královská přední linie se počala hroutit. Těžkooděnci prorazili málo pevnou barikádu z vozíků a stánků a potáceli se proti sobě. Když se srazili, rozpoutala se divoká rvačka.
Velké čtvercové korouhve a kabátce s heraldickými znaky lordů činily identifikaci snadnou. stále více Warwickových mužů zaplavovalo tržiště a útočilo na vybrané královy vojáky. Vévoda ze Somersetu byl utlučen k smrti před hradní krčmou. Hraběte z Northumberlandu a Tomáše, lorda Clifforda, vypátrali a utloukli k smrti jejich nepřátelé Nevillové. Král Jindřich stál pod svou korouhví uprostřed tržiště s nepatrným zraněním krku. Jeho korouhevník odhodil královskou korouhev a utekl. Buckingham a hrabě z Wiltshiru hledali útočiště v opatství. Wiltshire okamžitě odhodil svou zbroj a prchal zahradami, ale Buckinghama vytáhl York z úkrytu a zajal ho. Když se jejich vojsko úplně rozpadlo, vsedli zbývající lancasterští pánové na koně a prchali do Londýna. Královští vojáci se rozprchli po celém Herfordshiru, měšťané a mniši opatrně opouštěli své úkryty a Yorkova armáda hodnotila nejistý výsledek svého vítězství.“
[editovat] Období 1455 až 1460
Tyto roky jsou ve znamení Yorkova vzestupu a úspěchu. U St. Albans získal na svou stranu krále. Jak už víme, Jindřich byl slabý a snadno věřil právě tomu, kdo s ním mluvil naposled, proto není těžké pochopit, že se s Yorkem svobodně vybavoval již druhý den, když ho York přivedl zpět do Londýna. Díky tomu lidé uvěřili, že se York a jeho strana nemíní zmocnit trůnu, ale bránit trůn, zemi i krále před vlivem úplatných rádců. O pár dní později král formálně usedl na trůn v katedrále svatého Pavla a trval na tom, aby přijal korunu z rukou vévody z Yorku.
Když král prodělal další záchvat hluboké deprese v listopadu 1455, York se znovu stal protektorem království. Již v únoru následujícího roku král v jednom ze světlých okamžiků Yorka opět propustil ze svých služeb. Brzy na to byl York odeslán na severní hranici, kde podnikali loupeživé nájezdy Skotové.
Královna se stále cítila ohrožena a tak v srpnu 1456 sebrala krále a děla z Toweru a přesunula se na královský hrad Kenilworth. Vláda fakticky přestala fungovat. Když se York vrátil na podzim ze Skotska, shledal, že je země opět na pokraji války a že král je znovu šílený.
Během roku 1457 vypukly další bouře a nepokoje. 25. března 1458 vyhlásil král „den lásky“, kdy se vůdci obou stran zúčastnili bohoslužby smíření, načež York procházel ulicemi Londýna ruku v ruce s královnou následován Salisburym, Somersetem a králem.
I přes to byla Markéta z Anjou pevně rozhodnutá vévodu z Yorku zničit za každou cenu. Shromáždila vojsko a svolala na červen roku 1459 velkou radu šlechty do Coventry, pevnosti Lancasterů. Yorkisté odmítli padnout do pasti, ale protože nepřišli na radu, byli obviněni a soupeřící vojska se znovu dala na pochod. V září 1459 se setkali u Blore Heat a po krátkém boji zvítězili Yorkisté.
Brzy na to zahnala královna Yorkisty od Ludlowa a převzala kontrolu nad všemi záležitostmi. Celá Yorkova rodina byla obviněna z velezrady, jejich majetek a úřady byly zabaveny a rozděleny mezi jejich protivníky.
[editovat] Válečná sezóna 1460 - 1461
Na začátku roku 1460 se Yorkisté znovu připravují na útok. Warwick odjíždí do Irska na poradu s Yorkem. Zde je dohodnuto, že York zůstane v Irsku, dokud se Warwick a Eduard nezmocní Jindřicha. 26. června hrabata přeplula kanál a přistála v Sandwichi. 2. července vstoupili do Londýna, kde je nadšeně zdravili obyvatelé, zatímco se Lancasterovci stáhli do Toweru. Královna byla v době vylodění v Coventry. Když se o něm dozvěděla, opustila tábor a pochodovala na jih. Warwick a March vedli armádu na sever, obě armády se střetli v Northamptonu. Bitvu vyhráli Yorkisté, Markéta a princ Eduard uprchli do Walesu, král Jindřich byl nalezen ve svém stanu a odveden do zajetí. Tower se vzdal 18. července.
11. října 1460 přijel do Londýna York s početným doprovodem jako právoplatný král Anglie. Toto se samozřejmě nikomu nelíbilo a nikdo nebyl schopen ani prohlásit Yorka králem, ani vyvrátit jeho nárok na trůn. Nakonec 21. října královský kancléř Jiří Neville předložil jménem lordů králi a Yorkovi návrh, že Jindřich zůstane na trůně až do své smrti nebo dokud sám dobrovolně neodstoupí, ale vydědí svého syna ve prospěch vévody z Yorku, který se tak stane dědicem trůnu. Návrh byl všemi přítomnými přijat.
Ale spor mezi Yorky a Lancastery nemohl být vyřešen v parlamentě ale pouze na bitevním poli. Lancasteři dobyli významného vítězství u Wakefieldu, kde vyhasl život Richarda, vévody z Yorku, a hraběte ze Salisbury. Jejich hlavy byly napíchnuty na kůly a vztyčeny na Micklebarské bráně města Yorku.
Eduard pokračoval ve svěřeném úkolu a postupoval proti vojsku Jaspera Tudora. Dopadl ho 3. února 1461 u Mortimer’s Cross. Toho rána spatřila celá jeho armáda zvláštní úkaz, v ranní mlze vyšla tři slunce. Eduard to přijal jako dobré znamení svaté trojice a posléze přijal „planoucí slunce“ jako znak na své osobní korouhvi. Bitva u Mortimer’s Cross byla krvavá a Eduard v ní Lancastery tvrdě porazil. Zajal zde také Owena Tudora, otce Jaspera Tudora, ten byl druhého dne popraven.
12. února vyrazil z Londýna Warwick i se svým zajatcem, Jindřichem. Je zvláštní, že se Warwick a Eduard nepokusili sjednotit své síly. Warwick se s Lancastery utkal u St. Albans 17. února 1461. Na přípravu měl několik dní, ale udělal zásadní chybu, rozdělil své síly a navíc někdo prozradil podrobnosti o rozmístění jeho vojska Ondřeji Trolopovi - veliteli lancasterské armády. Warwick tuto bitvu prohrál a ztratil i krále.
Královna Markéta si ale nebyla jistá, jak má využít svého vítězství. Nyní je jasné, že měla okamžitě vyrazit do Londýna, ale ona váhala a neudělala nic. Než se rozhodla, vstoupil hrabě z March 24. února spolu s hrabětem z Warwicku do Londýna a 4. března byl prohlášen králem jako Eduard IV. Královna se zdrceně stáhla i se svým vojskem na sever.
Obě strany začaly shromažďovat vojsko k bitvě, která měla definitivně rozhodnout. Touto bitvou se měla stát bitva u Towtonu - podle některých pramenů co do počtu vojáků největší bitva na anglické půdě. Bitva začala 27. března 1461 tím, že se Eduard snažil opravit most, záměrně poničený Lancastery tábořícími na druhém břehu řeky. Na vyslanou jednotku zaútočili Lancasteři a zahnali ji. Eduard tedy vyslal jinou jednotku, která měla Lancastery napadnout zezadu. To se jim podařilo a Lancastery zahnali. Obě armády poté museli přenocovat - Yorkisté měli výhodu, neboť mohli přespat ve městě, zatímco Lancasteři strávili mrazivou noc pod hvězdami. Druhý den začala krvavá a zpočátku vyrovnaná bitva. Kolem jedné hodiny po poledni dorazily čerstvé Yorkistické posily a tím zvrátili bitvu ve svůj prospěch. V této bitvě zemřelo více než 10 000 mužů a místu, kde se odehrála se dodnes říká Krvavá louka. Zdálo se, že Eduard konečně vyhrál spor svého otce. Hned 28. června byl v Londýně korunován. Ovšem mělo to háček. Tím byl dlouholetý Eduardův přítel hrabě z Warwicku, „tvůrce králů“. Warwick očekával, že ho Eduard bude nadále poslouchat a věnovat se mu víc než ostatním, ale Eduard byl králem a rozhodně se nechtěl nechat ovládat jako jeho předchůdce Jindřich VI. Oba muži se nevyhnutelně museli dostat do konfliktu. Tento konflikt byl nakonec podnícen otázkou Eduardovy manželky. Warwick prosazoval lady Bonu Savojskou, švagrovou francouzského krále Ludvíka. Ale Eduard se mezitím tajně oženil s lady Alžbětou Greyovou Woodvillovou. Ostatním šlechticům to řekl o několik měsíců později na velké radě 14. září 1464.
[editovat] Problémový Warwick a Clarence
Tato Alžběta pocházela z rodiny, která stála na Lancasterovské straně a dokonce byla provdána za Lancasterovce, sira Jana Greye. Také měla dva syny z prvního manželství. Kromě toho byla Woodvillovská rodina značně rozrostlá, tudíž brzy ovládla téměř celou radu. To vše bylo „staré šlechtě“ proti mysli.
Mezitím se podařilo dopadnout bývalého krále Jindřicha VI. a dovézt ho do Londýna, kde byl vězněn v Toweru, jeho vězení však nebylo ani přísné ani nepohodlné.
Warwick se postupem času postavil proti Eduardovi a na svou stranu získal i králova bratra, vévodu z Clarence. Clarence vyrostl ve slabého, rozmazleného a vrtkavého muže, který žárlil na svého bratra Eduarda a byl zuřivým odpůrcem Woodvillů. Tito dva se rozhodli, že Clarence ožení s Warwickovou dcerou Isabelou a posadí ho na trůn. Tento sňatek však Eduard odmítl. To je pochopitelně namíchlo a proto zinscenovali roku 1469 povstání. Eduard se ho rozhodl potlačit sám, ale dostal se do úzkých a málem ztratil korunu. Ale Eduard byl mazaný a tak místo přímého střetu rozpustil armádu a sám se svěřil pod ochranu církve. Warwick nyní držel v šachu oba krále, ale nevěděl, co dál. Na severu vypuklo jiné povstání, tentokrát Lancasterovské. Warwick tam odjel i s armádou a povstání potlačil. Mezitím mu ale utekl Eduard, který okamžitě chytil povolené otěže vlády a Warwicka i Clarence uklidnil. Nastalo krátké období míru.
Období míru skončilo již v dalším roce, kdy Warwick a Clarence podnítili další povstání. I toto povstání skončilo katastrofou. Warwick a Clarence dokonce byli nuceni opustit zemi a utéct do Calais, kde byl Warwick stále ještě velitelem. V Calais je ale odmítli a proto museli přistát jinde a přijet na dvůr krále Ludvíka do Francie.
V této chvíli však Warwick udělal chybu. Otočil se ke Clarencovi zády a rozhodl se podporovat prince Eduarda, syna Markéty z Anjou. Clarence tedy svou přízeň zpět vrátil svému bratru. Tentokrát se plán podařil, alespoň částečně. Král Eduard IV. byl přinucen i se svou rodinou opustit Londýn a vyhledat útočiště u vévody z Burgundska. Anglie se za jeho zády znovu proměnila v chaos.
Warwick nejprve znovu nechal korunovat Jindřicha VI., poté prohlásil Eduarda za bastarda a jeho i všechny jeho potomky zbavil všech titulů, nároků na trůn a postavení.
Eduard ale ve Francii nezahálel. Na svou stranu získal vévodu Burgundského a získal od něj malé vojsko, které bylo 15. února 1471 připraveno vyplout. Warwick se také snažil soustředit své síly, ale když se Eduard vylodil, neutkal se s ním v bitvě a tím mu dovolil, aby se znovu prohlásil králem. Ke králově straně se připojuje i Clarence. Eduard IV. byl znovu korunován 11. dubna 1471. Již tři dny po korunovaci se musel utkat s armádou Warwicka a jeho bratra Montagu. Panovala hustá mlha a vojska se navzájem neviděla. Obě strany rozestavily své šiky do klasického postavení - střed a dvě křídla, ale kvůli mlze se nerozestavila přímo proti sobě, takže když bitva začala, zjistila pravá křídla obou armád, že nemají, s kým bojovat. To způsobilo velký zmatek a díky tomu se bitva obrátila v Eduardův prospěch. Warwick byl v bitvě zabit. „Tak zemřel mocný hrabě z Warwicku, Yorkův neochvějný stoupenec, blízký přítel krále Eduarda a muž, který kdysi mohl dát darem celé království, muž, kterého zahubila jeho ctižádost.“ Mezitím se vylodila i královna Markéta. Začal závod s časem. Eduard nesměl Markétě dovolit, aby spojila své síly s Jasperem Tudorem. K bitvě došlo 4. května 1471 u Tewkesbury. Eduard znovu vyhrál. V bitvě byl zabit i mladý princ Eduard, čímž se rozplynuly naděje Lancasterů.
Král Eduard a jeho bratři znovu triumfálně vstoupily do města 21. května se zajatou Markétou v průvodu. Té noci byl král Jindřich ubit k smrti v Toweru. Jasper Tudor uprchl do Bretaně a vzal s sebou i svého synovce Jindřicha Tudora, hraběte z Richmondu.
Clarence se u Tewkesbury přidal na vítěznou stranu a očekával tudíž odměnu. Aby si ji zajistil, zůstával u dvora a začal shrabovat pozemky a tituly všude, kde na ně narazil. Na Clarencovi bylo něco, co dokázalo nesmírně dráždit. Zdá se, že vůbec netrpěl pocity hanby nebo lítosti, neměl žádný smysl pro povinnost nebo věrnost. Neustále pobuřoval svého bratra Eduarda až mu nakonec došla trpělivost. Vévoda z Clarence zemřel 18. února 1478, Eduard s nejvyšší pravděpodobností přikázal, aby mu bylo do hrobu pomoženo.
[editovat] Konec války
Po smrti Clarence a urovnání zahraničních záležitostí, bylo posledních pět let vlády Eduarda IV. poměrně mírumilovných. Král se věnoval královským povinnostem a s nepoměrně větším nadšením, rozkoším rozmařilého života. Do popředí veřejného života se pomalu dostával Richard z Gloucestru. Král stále vládl a vládl dobře, ale s koncem desetiletí se jeho zdraví zhoršovalo. Hodně jedl a pil, tloustl a vskutku přespříliš vyčerpával svou královskou osobu.
Král zemřel 9. dubna 1483 ve věku jedenačtyřiceti let. Na trůn měl nastoupit Eduard V. a v době jeho nezletilosti se měl o vládu starat jeho strýc Richard, vévoda z Gloucestru. Jenže do toho se přimíchali Woodvillové. Dobře věděli, že bez krále nemají v zemi žádnou podporu. V této části válek růží zůstává mnoho nezodpovězených otázek. Co přimělo Woodvilly, aby tak pospíchali? Je pravdou, že synové Eduarda IV. byli nemanželští, jak tvrdil Richard? Pokud byli nemanželští, proč je poté Richard nechal zabít? Proč Richard vůbec zabil tolik lidí, ačkoliv to podle jeho dřívějších činů nebylo v jeho povaze?
Každopádně víme, co se stalo, ale už neznáme pohnutky lidí, kteří tyto skutky vykonali. Woodvillové tedy pospíchali korunovat Eduarda. Richard jim v tom však zabránil, zatkl oba syny Alžběty Woodvillové z prvního manželství (později vydal příkaz k jejich popravě) a zatkl i Eduarda. Prohlásil manželství krále Eduarda IV. a Alžběty za neplatné (je jisté, že v té době existoval nějaký důkaz, ale ten se nedochoval) a sám se stal králem. Královskou korunu přijal s očividnou a velkou neochotou 6. července 1483. Ještě před korunovací propustila královna Alžběta do Toweru svého druhého syna, Richarda. Ani jednoho z nich už nikdy nikdo neviděl. Podle Shakespeara a mnoha dalších lidí, je oba zabil nebo alespoň nechal zabít Richard, ale nejsou žádné přímé důkazy, které by mohly toto tvrzení vyvrátit nebo potvrdit.
9. dubna 1484 zemřel jediný syn a dědic Richarda III. Eduard, hrabě z Middleham. Svou příležitost vycítil Jindřich Tudor. Jeho nárok na trůn byl velice slabý, ale všichni ostatní byli již po smrti, jediný, kdo měl na trůn větší právo než on, byl právě panující král a ten neměl žádného dědice a navíc byl mezi lidmi neoblíbený. Jindřich tedy shromáždil malou armádu a 7. srpna 1485 se vylodil na jihu Walesu.
Závěrečná bitva válek růží se odehrála 22. srpna 1485 na Bosworthském poli. Král Richard III. díky své neoblíbenosti nezískal tak silnou armádu jak očekával. Richard prohrál a sám byl v boji zabit. „Tento den (23. srpna) bylo oznámeno, že král Richard, který nám dřív milostivě vládl, byl žalostně ubit a zavražděn, k velkému zármutku tohoto města.“ Na trůn se po dlouhých letech bojů dostal Jindřich Tudor jako Jindřich VII. Korunován byl 30. října 1485 Tímto jednou provždy končí války růží.
