Trestný čin
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Trestný čin je novodobé označení pro jednání, kterým pachatel zásadním způsobem poškozuje nebo ohrožuje státní mocí chráněné zájmy a které proto stát trestá vězením nebo jiným způsobem. Termín je morálně indiferentní náhradou za původně eticko-právní výrazy zločin a přečin.
Obsah |
[editovat] Vývoj pojetí
[editovat] Starověk a středověk
Podle staršího římského i germánského práva byl považován za trestný čin jen určitý počet případů, přičemž trestnost těchto jednání byla odvozována od odpovědnosti za výsledek (Cogitationis poenam nemo patitur – Za úmysl se nikdo netrestá. Ulpianus, Dig.XLVIII,19,18).
Vlivem helénské etiky se obrátila pozornost také k pachatelově vůli. V novějším římském právu se trestalo zásadně jen rozhodnutí ztělesněné v čin. Novější německé právo přihlíželo nejen k objektivním, ale také k subjektivním prvkům trestného činu. Kanonické právo přiznávalo značný vliv vnitřním, resp. subjektivním jevům.
[editovat] Osvícenství
Osvícenecké nauky vymezovaly trestný čin jako čin útočící na práva přirozená nebo poškozující společnost a její jednotlivé členy. V tzv. klasické nauce se uváděly určité obsahové prvky kladené vedle prvku formálního. Tak podle Hegela je zločin porušení „abstraktní ideje“, podle Kanta je zločinem porušení „absolutní nutnosti“, podle jiných trestný čin porušuje chráněné statky, jako soukromé vlastnictví, svoboda projevu apod. Odtud i charakteristika trestného činu jako „společensky škodlivého“ (Beccaria, Montesquieu, Feuerbach).
V době osvícenství se vyskytovaly pokusy o obsahové vymezení v zákonech (například způsobení škody, pruský Landrecht 1794; poškození práva, bavorský trestní zákon z roku 1813).
Příkladem dobové a kazuistické obsahové definice je ruský trestní zákoník z r. 1846 (trestným činem je čin útočící na nedotknutelnost práv vrchnosti či na práva nebo bezpečnost společnosti nebo soukromých osob).
[editovat] Moderní doba
Britové J. C. Smith a B. Hogan (Criminal Law, New York 1969/9) charakterizují trestný čin jako nemorální čin (moral wrong), resp. zločin (wrongdoing), který ohrožuje přímo a závažnou měrou bezpečnost a blaho společnosti a kdy k nápravě nepostačuje pouze náhrada škody, způsobené oběti. Omezují tedy působnost trestního práva na oblasti, na které nestačí občanské právo.
Příslušná část projektu Evropské unie Corpus Juris 2000 autorů M. Delmas, Marty a kol. (české vydání Brno 2000, překlad J. Fenyk, S. Kloučková) se blíží angloamerickému pojetí znaků trestného činu vyvažováním úmyslu a formy činu (mens rea - actus reus, vinná mysl – vinný čin), přestože většina členů autorského kolektivu pochází ze zemí s kontinentálním právním systémem.
[editovat] České právo
[editovat] Definice a znaky trestného činu
Podle § 3 trestního zákona (č. 140/1961 Sb. v platném znění) je trestný čin pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomtéž zákoně. Tato formulace vyjadřuje jednak překonání praxe, kdy skutkové podstaty trestných činů byly obsaženy i v mnoha speciálních zákonech, jednak vymezení vůči pojetí, v němž by bylo možno trestat činy, které nejsou v zákoně explicitně popsané.
V první, obecné části trestního zákona jsou popsány obecné znaky trestných činů, mezi něž patří
- Společenská nebezpečnost větší než nepatrná. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Zákon však nespecifikuje, jakým způsobem se z těchto faktorů stupeň nebezpečnosti odvozuje, například které osoby pachatelů nebo pohnutky společenskou nebezpečnost zvyšují nebo snižují. Blíže nespecifikované přihlížení k „osobě pachatele“ může znamenat narušení ústavou zaručené rovnosti před zákonem.
- Zavinění. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.
- Trestní odpovědnost z hlediska věku a příčetnosti pachatele.
- Vyloučení trestnosti za podmínek krajní nouze, nutné obrany a oprávněného použití zbraně.
- Územní a personální omezení působnosti zákona,
- Trestnost pokusu, přípravy i podílnictví na činu.
- Podmínky zániku trestnosti a promlčení trestního stíhání.
Ve druhé, tzv. zvláštní části trestního zákona jsou definovány znaky takzvané formální skutkové podstaty jednotlivých trestných činů.
[editovat] Nesoulad trestního zákona s ústavním pořádkem
Trestní zákon popisované skutky nezakazuje, ale pouze je označuje za trestné a stanoví za ně trest. V doslovném výkladu podle ústavního principu, že občan může činit vše, co není zákonem zakázáno, se pachatel trestného činu nedopouští protiprávního jednání a neporušuje zákon.
Obhájci současného i navrhovaného trestního zákona argumentují tím, že z trestnosti činu vyplývá jeho zakázanost implicitně. Nejasnosti však vznikají ohledně toho, že není zřejmé, zda činy označené jako trestné jsou zakázány i osobám bez trestní odpovědnosti (například osobám mladším 15 let) – například u vraždy se obvykle předpokládá, že ano, u soulože s osobou mladší 15 let naopak. Také vznikají nejasnosti ohledně zakázanosti činů, které naplňují formální znaky skutkové podstaty, ale jejichž vykonáním nebyla způsobena prokazatelná škoda nebo které nelze považovat za úmyslné narušení právem chráněného zájmu, protože pachatel byl z dobrých důvodů přesvědčen, že zákonem chráněný zájem naplnění formální skutkové podstaty trestného činu neohrožuje ani nepoškozuje.
[editovat] Historie
Do roku 1852 platil v části Rakouské říše Zákon trestní o zločinech a těžkých policejních přestupcích, vydaný dne 3. září 1803.
V Rakousko-Uhersku od 1. září 1852, v českých zemích po vzniku Československa až do počátku účinnosti zákona č. 86/1950 Sb. platil Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, uvedený patentem č. 117/1852 rakousko-uherského říšského zákoníku. Za první republiky bylo mnoho pokusů nahradit tento zákon modernějším, ale nový zákon se přijmout nepodařilo a původní byl upravován novelizacemi. Článek IV. zákona z roku 1852 stanovil, že „podle tohoto trestního zákona může se …jen to za zločin, za přečin nebo za přestupek pokládati a trestati, co se v něm výslovně za zločin, za přečin nebo za přestupek prohlašuje.“ Korektiv ve smyslu úmyslnosti i nebezpečnosti byl dán formulací: „Ke zločinu vyžaduje se zlého úmyslu“, dále podrobněji rozvedenou. Podle § 4 „Zločin pochází ze zlomyslnosti pachatelovy, nikoliv z povahy toho, na němž se spáchá. Zločin tudíž spáchati lze i na provinilcích, na bezesmyslných, na dětech, na spících a též na takových osobách, které samy škody si přejí nebo k ní svolují.“ Podstata zločinu tedy nebyly odvozována z narušení zájmů oběti nebo poškozeného, ale z ideje zla nezávislé na vůli pachatele i oběti. Obsahově (ve znění z 30. let 20. století) byly zločiny v úvodu zvláštní části charakterizovány takto: „Zločiny zasahují buď do společné bezpečnosti přímo ve svazku státním, ve veřejných opatřeních nebo veřejné důvěře, anebo porušují bezpečnost lidí jednotlivých co se týče osoby, majetku, svobody, nebo jiných práv.“
Některé skutkové podstaty trestných činů byly po převzetí moci komunisty specifikovány i v jiných, speciálních zákonech, například v zákoně č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky.
Československý trestní zákon 86/1950 Sb. stanovil (§ 2), že trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil. Přidáním podmínky společenské nebezpečnosti činu a jejího stupně bylo mírně posíleno materiální pojetí trestnosti. Podmínka měla sloužit jako korektiv formálního pojetí trestnosti. Toto materiální pojetí však bylo (a dosud je) značně neúplné, protože nedostatečné zohledňuje ochranu zájmu jednotlivců a z dnešního hlediska nedostatečně definuje zájem společnosti a podstatu společenské nebezpečnosti, a touto vágností umožňuje jeho ideologické zneužívání. V základních obecných principech i vymezení skutkových podstat zůstal trestní zákon poměrně podobný dosavadnímu Zákonu o přečinech a zločinech z roku 1852.
Trestní zákon č. 140/1961 Sb. obdobnou definici trestného činu uvádí v § 3, avšak kritérium výsledku činu a příčinnosti (zavinění) bylo nahrazeno podmínkou naplnění znaků uvedených v zákoně, a to pouze v trestním zákoně. Posílil tak formální pojetí trestnosti, zatímco skutečnou škodu nebo újmu odsunul na méně výrazné místo, mezi kritéria stupně společenské nebezpečnosti činu. Zároveň byly
Novelizace po roce 1989 oprostily text zákona od projevů třídního pojetí trestní spravedlnosti (změny v účelu zákona - § 1, atd.). Základní stuktura zákona zůstala beze změny, pojem společenské nebezpečnosti byl však zbaven obsahu podmíněného pojetím společnosti podle socialistického režimu.
[editovat] Budoucnost
Někteří zastánci pozitivistického pojetí práva, kteří mají silnou pozici na nejvýznamnějších českých právnických fakultách, již od počátku 90. let 20. století doporučovali návrat k tzv. formálnímu pojetí trestného činu. Lidé z tohoto okruhu pod vedením Zdeňka Šámala také připravovali návrh nového trestního zákona, který byl v roce 2006 Poslaneckou sněmovnou ČR (kvůli jedné konkrétní chybě ve zvláštní části) odmítnut. Zároveň, někdy v těchže návrzích, se paradoxně objevuje i opačná tendence, tedy posílení materiálního principu „bez oběti (škody) není zločinu“, tedy redukce skutkových podstat, které nechrání konkrétní zájmy konkrétních osob, ale vágně formulované obecné hodnoty. Nejde tedy o odstranění materiálního principu, ale o odstranění jeho nefunkční formulace a jeho konkrétnější zapracování do obecné i zvláštní části zákona.
