Sivý čtverák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sivý čtverák je český internetový projekt, který shromažďuje a oživuje staré anekdoty z rubriky „Z dědečkových žertíků“. Tato rubrika vycházela v časopise Malý Čtenář v letech 1898–1932. Projekt vznikl jako odnož klubu Neftipné ftipy na diskusním serveru Okoun.

[editovat] Původní anekdoty

Nejčastější typy žertíků:

Žertíky založené na slovní homonymii
Převyprávění starých anekdot
Jednoduché matematické hříčky
Návody pro šikovné ruce

Za nejhodnotnější žertíky jsou pokládány ty, kde se dědeček projevuje jako vyhraněný psychologický typ (blahosklonný sadista).

Dědeček užívá svou autoritu a znalosti především k psychickému týrání vnoučat, vedlejším cílem je někdy obohacení (sází se s vnuky o kapesné). Je-li třeba udržet ambivalenci vztahu, ukáže někdy děd i lidskou tvář.

[editovat] Dědeček jako mazaný právník popírající běžné rozumění jazyku

Dědeček ptal se kdysi Ladíka: „Čemu jste se ve škole učili?“
„Pan učitel nám vyprávěl o ústrojí sluchovém!“ odpovídal tento.
„Nu, dobře tedy!“ promlouval dědeček; „věříš-li, Ladíku, že pustím uchem kouř?“
„Leda že byste měl sluchový bubínek protržený!“ nedůvěřoval Ladík.
„Povídali že mu hráli!“ smál se dědeček; „víš sám, že mám sluch v nejlepším pořádku a přece učiním, co jsem řekl!“
To řka, vstal a pustil skutečně kouř uchem — sklenice, jež náhodou na stole stála.

[editovat] Dědeček jako jazykový zákonodárce

RŮŽOVÝ KŮŇ
„Ale, ale, co vidím,“ pravil dědeček, dívaje se z okna, „tady kráčí růžový kůň.“
„Růžový?“ ptaly se děti hlučně. A všecky běžely k oknu.
„Vždyť není růžový,“ řekly, když koně spatřily. „Je bílý. Což pak dědeček už takhle žertuje?“
„Nežertoval jsem ani trochu,“ odvětil dědeček vážně, „kůň tento jest opravdu růžový, jenom že má barvu bílé růže.“

[editovat] Dědeček jako čirý sadista

Ladíkovi ztratilo se držátko. V perečníku nebylo, na okně, na stole ani pod stolem — nikde po něm památky. A Ladík ho právě nutně potřeboval. Všecko všudy již prohledal, děti, matky i dědečka se po něm doptával.
„Počkej, hochu,“ povídá dědeček. „Jaké bylo to držátko?“
„Červené,“ odvětil hoch v radostné předtuše, že mu dědeček o něm poví.
„Červené? Hm, kdyby bylo černé, bylo by tu jedno. Neměl bys teď toho ani onoho,“ těšil děd vnuka.

Nejplodnějším autorem žertíků byl Stanislav Hakl, který se zřejmě skrýval i za pseudonymy St. a Hk.

[editovat] Novodobá tvorba

Novodobé anekdoty na serveru [1] se snaží rozvíjet původní poetiku dědečkových žertíků. Objevují se tu i nové postavy (Ladíkův strýc Matyáš Suchý) a na rozdíl od původních anekdot se vyskytují témata procházející více anekdotami (pojídání knih jako předmět sázky). Často je také situace obrácena (dědeček je obětí žertu dospělého Ladíka), někdy se objevují anachronismy. Případná nepůvodnost námětu je anekdotě spíše ku prospěchu. Po pointě pravidelně následuje ujištění, že děd se podařenému žertu smál, až se za břicho popadal.