Rychlostní kanoistika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Závod kategorie K1

Rychlostní kanoistika je vodní sport provozovaný na klidných stojatých vodách, jehož cílem je projet s lodí stanovenou vzdálenost v co nejkratším čase. Poprvé se rychlostní kanoistika objevuje jako demonstrační sport na olympijských hrách v Paříži v roce 1924. Od roku 1936 je oficiální disciplínou her.

Závodí se buďto na kanoi - označení C1, C2, C4 nebo kajaku - K1, K2, K4. Číslo v označení vyjadřuje počet členů posádky. Na kajacích závodí muži i ženy, na kanoiích pouze muži. Rychlostní kajak je oproti ostatním druhům a kanoi vybaven kormidlem, které je ovládáno nohami.

Závody lze rozdělit do několika skupin dle jejich délky - krátké tratě (200 m, 500 m, 1 km), dlouhé tratě (5 km) a maraton (42 km).

Krátké tratě se jezdí v 9 vybojkovaných drahách s pevným startem ze startovacího zařízení (bloku). Jednotlivé rozjížďky tvoří základ systému, ve kterém závodník postupuje na základě postupového klíče - ten bývá pro každé závody mírně odlišný. Úspěšný závodník musí absolvovat nejdříve rozjížďku, a poté mezijízdu, pokud nepostoupil přímo do finále. To je rozděleno na finále A (velké), ve kterém se jede o medaile a finále B (malé, 10.-18.místo). Na průběh celých závodů dohlíží několik rozhodčích.

Jednotlivé lodě mají stanovené minimální váhy, které jsou po dojetí ihned kontrolovány. V případě podvážené lodi následuje diskvalifikace.

Naproti tomu dlouhé tratě a maraton se startují hromadně a neexistují při nich žádné dráhy. Otáčky se provádějí kolem bojky. V průběhu maratonu jsou navíc zařazeny přeběhy s lodí, každý o délce několika stovek metrů.

Do nedávné doby se závodilo pouze na dřevěných lodích, ty ale vzhledem k náročnosti výroby složitých tvarů byly postupně vytlačeny moderními materiály jako jsou sklolaminát, kevlar-karbon a podobné sloučeniny. Podobná změna materiálu proběhla i u pádel, která se dnes už také vyrábějí výhradně z uhlíku a kompozitních materiálů.