Přenosové ztráty
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Přenosové ztráty (nebo také ztráty v přenosové soustavě) jsou ztráty vzniklé při transportu elektrické energie prostřednictvím přenosové soustavy. K těmto ztrátám dochází při jakémkoliv přenosu elektrické energie a jejich velikost je přímo úměrná impedanci přenosového vedení a kvadrátu protékajícího proudu. Platí
Pz = ZI2,
kde Pz je ztrátový výkon, Z je impedance vedení a I je protékající proud.
Snížení přenosových ztrát je možné dosáhnout snížením impedance přenosového vedení nebo snížením protékajícího proudu. Impedanci přenosového vedení je možné snížit jeho zkrácením, zvětšením průřezu vodičů nebo volbou vhodného materiálu (např. použít měď místo hliníku nebo oceli). Další možností je snížení protékajícího proudu, čehož se dá při konstatním přeneseném výkonu dosáhnout zvýšením napětí.
Pro přenos elektrické energie je tedy z tohoto hlediska vhodné použít co nejvyšší napětí.
Vysoké napětí s sebou ale přináší technické problémy s konstrukcí izolátorů, spínačů, odpojovačů a dalších součástí přenosových soustav. Proto se pro přenosy používají obvykle napětí do 220 kV.
Dalším druhem přenosových ztrát jsou ztráty vyzařováním. Vedení délky nad 3000 km začíná fungovat jako anténa vyzařující na kmitočtu 50 Hz. Proto se vedení na velmi velkou vzdálenost někdy realizují pomocí stejnosměrného proudu.
