Obouruční meč
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Obouruční meč (popřípadě dvouruční meč, dvouručák) je mohutná sečná a bodná zbraň, používaná v období pozdního středověku. Sloužily k likvidaci pěchoty, jezdců a také se osvědčila na otevřeném bojišti či v boji na hradbách.
[editovat] Historie
První doložená výroba obouručního meče sahá do začátku 14. století. Nová zbraň se záhy rychle rozšířila a stala se zbraní pěchoty, pro jízdu byla nová zbraň nepoužitelná. Jejich čepel dosahovala délky od 1 až po 1,3 metru, výška jílce se pohybovala okolo 45 centimetrů, takže celý meč dosahoval délek od 1,5 do 1,8 metru.
Dvouruční meč vznikal souběžně s jedenapůlručním mečem, ze kterého se zřejmě vyvinul. Obouruční meč se objevuje v různých zemích od 14. (Švýcarsko) do 16. století. Do začátku 16. století se s novou zbraní seznámila celá Evropa a dílny zavedly hromadnou produkci dlouhých čepelí. Po roce 1500 význam meče upadá. Před začátkem 17. století se meč dostává do výzbroje gard a později ho v armádách nosí už jen čestná stráž provázející prapor.
[editovat] Výcvik
Touto zbraní nebylo snadné se naučit bojovat. Vyžadoval zvláštní výcvik a boj s obouručním mečem se tehdy vyučoval jako zvláštní, mimořádně náročná disciplína. Šermíř, který chtěl zvládnout obouruční meč musel být velmi silné konstituce a při tom obratný. Styl boje s obouručním mečem je velmi podobný boji s holí a technicky se velmi liší od boje s jedenapůlručním mečem. Tyto zbraně se používaly pro boj s přesilou, zejména pak pro ochranu praporu.
 |
Tento článek o zbraních je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. |
