Mezinárodní smlouva
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mezinárodní smlouva je jedním z hlavních pramenů mezinárodního práva (dalším je např. mezinárodní obyčej). Váže ty státy, které ji podepsaly (mezinárodní platnost) a ratifikovaly (mezinárodní účinnost). Mezinárodní smlouva je dokument s mezinárodněprávními účinky, na jejímž obsahu se dohodly smluvní strany (subjekty mezinárodního práva - nejčastěji státy). Je-li písemná (což je pravidlem), může být na jednom, dvou, nebo vícero dokumentech.
Dosavadní mezinárodní obyčeje, týkající se mezinárodních smluv, byly kodifikovány a doplněny do Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969. Tato úmluva se však vztahuje jen na mezinárodní smlouvy uzavřené písemnou formou; mezinárodní smlouvy sjednané v jiné formě se nadále řídí mezinárodním obyčejem.
Často uváděná postupimská dohoda mezinárodní smlouvou není.
[editovat] Výhrady
Výhrada (reservation) k mezinárodní (mnohostranné) smlouvě je námitka, kterou stát dává proti některému z ustanovení smlouvy a chce tak vůči sobě vyloučit právní účinek tohoto ustanovení. Smyslem je umožnit přístup ke smlouvě co nejširšímu počtu států. V minulosti převládal názor, že k přijetí výhrady je nutný souhlas všech smluvních stran, po druhé světové válce však vzrostl počet mnohostranných smluv a toto stanovisko se zmírnilo. Stát se nyní nestane účastníkem smlouvy jen v případě, že jeho výhradu nepřijme žádný z ostatních smluvních států.
Výhrada musí být učiněna k autentifikovanému textu smlouvy při některém z aktů, kterým stát dává najevo svůj definitivní souhlas být smlouvou vázán (ratifikaci, přístupu…). Nelze ji podat dodatečně. K podaným výhradám se vyjadřují ostatní smluvní strany. Smlouva pak platí vůči stranám, které výhradu od státu přijali (s výjimkou daného ustanovení), a neplatí vůči stranám, které proti výhradě podali námitku.
Smlouva může výhrady (některé nebo všechny) výslovně zakázat nebo povolit. Pokud je výčet povolených výhrad taxativní, jsou ostatní zakázány. Obecně však není povolena výhrada, která by byla neslučitelná s předmětem a účelem smlouvy.
Výhrady jsou upraveny ve článcích 19-23 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
