Lokomotivní parní kotel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Lokomotivní parní kotel je speciálním druhem parního kotle, využívaným při stavbě parních lokomotiv. Slouží jako zdroj páry, pro její parní stroj. Základní koncepci, využitou na převážné části parních lokomotiv po celou dobu jejich vývoje, použil již George Stephenson u své Rocket.

Lokomotivní parní kotel se skládá ze tří hlavních částí:

Skříňový kotel je vlastně ocelová, nebo částečně měděná skříň s dvojitými stěnami, mezi nimiž je za provozu voda. Uvnitř skříně je umístěno topeniště. Protože stěny musí odolávat vysokému tlaku, jsou zpevněny rozpěrkami.

Válcový kotel navazuje na kotel skříňový. Procházejí skrz něj kouřové a žárové trubky, odvádějící spaliny z topeniště do dýmnice. Prostor mezi trubkami je opět vyplněn vodou.

Dýmnice slouží ke shromažďování spalin a vytváření umělého tahu. Na dýmnici je umístěn komín. Uvnitř dýmnice bývají obvykle sítě pro lapání jisker, je v ní také umístěno speciální zařízení pro výrobu umělého tahu – dyšna. U novějších parních lokomotiv jsou v dýmnici umístěna také vyústění přehřívacích článků.

Výše popsaná koncepce lokomotivního kotle byla sice zadaleka převažující, ale ne jediná. Některé první lokomotivy neměly ještě kotel členěný na válcovou a skříňovou část, ale měly jen válcový kotel s plamencem. U některých parou poháněnývh vozů byl montován stojatý válcový kotel. A nesmíme zapomenout ani na Brotanův kotel, kde byl namísto skříňové části kotle speciálně upravený vodotrubnatý kotel. Tuto nepříliš úspěšnou konstrukci lze shlédnout v národním technickém muzeu v Praze.

U modernějších parních lokomotiv byl do kotle montovám přehřívač páry. Toto zařízení umožňovalo zvýšit teplotu páry o několik set stupňů, a tím výrazně zvýšit energetickou účinnost parní lokomotivy.

Do skříňové části byly pak pro zvětšení výhřevné plochy montovány varníky a varné trubky. Ty byly také nosnou součástí kotlové klenby.