Liberálně demokratická strana
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Kořeny Liberálně demokratické strany je třeba hledat již před rokem 1989 v Demokratické iniciativě, resp. v Československé demokratické iniciativě. Demokratická iniciativa vznikla v roce 1987. U jejího zrodu stáli odpůrci komunistického režimu z řad disentu, kteří současně nebyli spokojeni s vývojem protikomunistické opozice, zejména s povahou Charty 77. Trnem v oku jim byla snaha o apolitičnost, snaha přetrvávají-cí u části politických elit dodnes, snaha, nacházející své asi nejvýstiž-nější vyjádření v pojmenování „nepolitická politika“. Zakladateli Demo-kratické iniciativy byli někteří „realisté“ z řad disentu. Tak zvaní „realis-té“ totiž nesouhlasili s odmítáním politiky „coby nástroje společenských změn“ a představovali – coby skupina – nelevicově orientovanou část disentu. Mezi hlavní představitele se řadí Emanuel Mandler, Bohumil Doležal a Karel Štindl.
Jejich postoj se pochopitelně odrazil v aktivitách Demokratické inici-ativy, která již krátce po svém založení adresovala komunistickému par-lamentu výzvu k demokratizaci a pluralizaci společnosti. S ohledem na legislativní rámec tehdejšího státu pochopitelně Demokratická iniciativa postrádala možnost fungovaní coby politická strana. Jelikož ale v říjnu 1988 vydala programové prohlášení, lze ji považovat za kvazi-stranu. Ještě předtím – v září 1989 – změnila Demokratická iniciativa svůj ná-zev na Československou demokratickou iniciativu .
11. listopadu 1989 (tedy 6 dní před slavným „revolučním“ střetem na Národní třídě) se pak Československá demokratická iniciativa sama prohlásila politickou stranou a požádala o registraci přímo ministra vnit-ra ČSSR, tedy mimo zákonem určenou právní cestu .
Podle zprávy ČTK z 2. prosince 1989 měla Československá demo-kratická iniciativa 2000 členů, „převážně “ dělníků a intelektuálů. Tako-vý údaj ale vypovídá spíše o napětí tehdejších dní než o straně samé. Ostatně kvas doby je patrný i na tom, že ministerstvo nakonec stranu zaregistrovalo v lednu 1990, a to již pod názvem Liberálně demokratic-ká strana .
Následující vývoj strany se nesl ve znamení hledání místa na slunci české stranické scény prvních „polistopadových“ let. Strana se pochopi-telně musela vyrovnat s existencí Občanského fóra, pod jehož křídly se představitelé strany dostali ve volbách 1990 do parlamentu. Osobní ambice vedoucích představitelů strany však zapříčinili, že se strana s OF rozešla krátce po parlamentních volbách. Nevhodnost takového postupu se ukázala na velmi špatných výsledcích komunálních voleb v témže roce. Neschopnost vedení změnit svou strategii „odměnilo“ členstvo strany v listopadu 1991 změnou předsednictva. Do čela strany nastoupila Viktorie Hradská. Ta představovala tu část strany, která již delší dobu aktivně usilovala o spojení s Občanskou demokratickou ali-ancí. To se uskutečnilo na počátku roku 1992. Liberálně demokratická strana byla zrušena dobrovolným rozpuštěním s likvidací. Část členů s likvidací nesouhlasila, ale strana jako taková fakticky zanikla.
Liberálně demokratická strana je historicky prvním stranickým sub-jektem hlásícím se po pádu komunismu k liberalismu. Je však již sama vynikajícím příkladem toho, jaké trendy bude mít další vývoj liberální části stranického spektra. Její krátký život (polistopadový) je pozname-nán nenaplněnými osobními ambicemi vůdců a třenicemi mezi nimi. Rozkol, který integrační snaha části strany způsobila, je znamením ne-dostatečné reflexe vlastních kapacit a také perspektiv v rámci celé poli-tické scény. Jakkoli by asi pohled odpůrců Hradské z řad původních představitelů strany byl jiný, obecné hodnocení příčin neúspěchu strany zní z různých pramenů takřka jednotným hlasem: přecenění vlastní role, konfliktní individualismus, neochota ke kompromisu.
